Jestli jsem to správně pochopil, tak abych se mohl proměňovat kdykoli budu chtít a abych byl navždy s tebou, musím se devětkrát zabít. Zkrátka zemřít. Ale jak? Tohle celý je úplně divný, já jsem nemsrtelný. Nesmrtelný. Nechci být nemsrtelný, ach, co jen budu dělat. Možná bych mohl uctívat svou bohyni Niku alespoň dvacetkrát denně a nejen desetkrát… (pozn. Niky: Haha, to ti má někdo věřit? Všichni tady ví, že si na mě častokrát ani nevzpomeneš. Vzlyk.) Třeba by mě pak odnesmrtelnila, však ona je všemocná.

No, bohužel teď pořádně kašle na všechno, jak jsi si zajisté musela všimnout, má milovaná. Natož aby si vzpomněla na mě. Vymýšlí si samé výmluvy, ale já vím, že je prostě jen děsně líná. Zasloužila by si něčím přetáhnout. Ach, co si to jen dovoluji k mé paní, nechť mi odpustí, hlavně se jí prosím nezmiňuj, že jsem toto kdy napsal. Ale vážně, když už u ní oxiduje ten otrapa Lanastus, mohl by ji trochu zkrotit, však dá jen na něj.

No, dnes jsem byl na večeři s Líbou. Donutila mě. A to doslova. Vyrazila mi dveře, svázala mě, naložila do auta a chudáka mě odvezla do restaurace, kde mě, stále svázaného, navíc přilepeného k židli, krmila hnusnými mořskými plody, které právě vylovila z moře a neobtěžovala se je ani zabít, nebo alespoň rozkrájet. Kroutí se ve mě příliš mnoho chobotniček. Je to nechutné, ony… Ne, myslím, že to vážně nechceš vědět. Asi se z té Líby jednou zastřelím. Ne, že by to k něčemu bylo, já jsem přece, sakra, sakra, sakra, nesmrtelný!

Nenávidím svůj život. Nenávidím se. Nenávidím Líbu. Nenávidím toho otrapu. Nenávidím Niku, že mi nehodlá pomoc. Nenávidím všechno. Všechny. Nenávidím tě. Miluji tě.

Tvůj milovaný Dominick