Vůbec ničemu nerozumím. Ovládne mě neuvěřitelná hrůza a ačkoli se chci k matce rozeběhnout, nával pocitů mě vytahuje z mého nitra a já dostávám novou kontrolu nad svým tělem. Cítím, jak se Riku vylekaně stahuje a nechává mi v mém těle prostor.

Co se děje? ptá se, ale já se nezmůžu na odpověď. Nechápu to, vůbec to nechápu. Co mělo znamenat matčino mrtvé tělo? Je to varování? Předtucha? Nebo… nebo je to skutečnost? Nechci na to ani pomyslet. To se vůbec stát nemělo, možná, že je moje matka právě ve velkém nebezpečí, možná jí hrozí smrt, nebo možná… Ne, to není možné. Ignoruji Riku a její otázky k tomu co to dělám, co se stalo. Rychle sáhnu po sluchátku.

„Tayi? Tayi?! Tak Taylore ozvi se mi, sakra!“ Rozzlobeně bouchnu do telefonu pěstí a pak se snažím uklidnit. Riku již nejspíš zavěsila, musím vhodit novou kuličku. Padají mi na zem, jelikož se celá třesu. Nakonec vhodím do automatu dostatek a čekám. Nic se neozývá. Zběsile házím kuličky do automatu, i když už jsem dávno překročila potřebný počet. Taylor mi to nezvedá, tak volám matce. Taky nic. Namačkám Konsty číslo. Po pár okamžicích mi to zvedá a já vydechnu úlevou.

„Halo?“ ozve se a mě zahřeje u srdce, když slyším její hlas. Pak se ale znovu vzpamatuji a srdce se mi rozbuší. Co jí mám říct.

„Ahoj, Konsto. Tady Airi. Hele-„

„Airi? Ach, ani nevíš jak ráda tě slyším! Vážně! Je toho tolik co ti musím říct, tomu nebudeš věřit, je to šílené.“ Konsta mě přerušuje, což mě dost štve. Ať už ale mluví o čemkoli, musí to počkat dokud nebudu vědět, že je moje matka v pořádku a bezpečí.

„Ne. Ty musíš poslouchat mě. Jde o mou matku. Možná, že je teď v nějakém obrovském nebezpečí. Musíš jí ihned vyhledat a musíš ji střežit, nebo tím pověř Taylora, kohokoli! Důležité je, že jí možná hrozí smrt a já nemůžu nic dělat. Musíš jí pomoc, rozumíš? Musíš!“ Uvědomím si, že na vystrašenou Konstu ječím jako šílená.

„Co se děje, Airi? Nechápu o čem mluvíš.“

„To je jedno! Prostě se okamžitě postarej o mou matku, jasný? Udělej to pro mě, udělej to pro mě, prosím, prosím tě Konsto musíš to pro mě udělat, postarej se o mou matku když já nemůžu, prosím. Prosím!“ Z hrdla se mi ozve kolísavý vzlyk.

„Dobře, dobře, udělám všechno co bude v mých silách, jen se uklidni. Bude to v pořádku, ano? Bude to v pořádku.“

„Nenech ji umřít, nenech ji umřít…“

AIRI! AIRI MENSISOVÁ POSLOUCHEJ MĚ, SAKRA!

Ričin tón mě trochu děsí. Zmateně položím sluchátko a čekám, co mi chce říct.

Ty hloupá. Tvoje matka je v pořádku, nic jí nehrozí. To co jsi viděla… To nic neznamená, není to skutečné, rozumíš mi? Je to lež! Nemůžeš tomu věřit. Věř mě, když říkám, že tvé matce nic není. Jen si někdo přál aby sis to myslela.

„O čem to mluvíš?“ Už tomu skutečně vůbec nerozumím.

Otoč se ke dveřím.

Nejprve zkřivím obočí, jelikož mi připadá, že se celý svět už vážně zbláznil, ale pak se přece jen otočím a zadívám se ke dveřím do chodby. Samozřejmě. To jsem si mohla myslet. Jak jsem se jen mohla nechat oklamat? Cloumá mnou vtek a nedokážu ho zastavit. Něčeho tak ohavného a podlého je schopna jen ona. Rozzuřeně zamířím ke dveřím, kde se spokojeně usmívá ďábelsky krásná, zrzavá dívka. Už žádné tajné spiknutí, které jsem plánovala s Kirsi a Veerou, už žádná revoluce. Ani žádné sbližování, které po mě chce Riku s Mailou. Ne, vyříkáme si to jako dospělé ženy, v nejhorším případě si to s ní vyřídím jako muž a prostě jí jednu vrazím.

„Co to mělo znamenat? Jak si dovoluješ ovládat moje nitro?“ vyjedu na ni a zrychleně oddechuju. Aleksanteri avšak zůstává zcela klidná a na tváři má neustále její zdánlivě nevinný úsměv.

„Nevyváděj, Airi. Jen jsem ti chtěla ukázat, co všechno umím. A mimo to… je docela zábavné sledovat jak se vztekáš.“

Pamatuj, potřebujeme ji. Vycházej s ní.

To se ozve Riku a já už se nedokážu ovládat. Jak po mě může chtít abych s ní vycházela? Nebudu dělat co mi říkají. Nepodřídím se Aleks, nepodřídím se Riku a jejím kecům o válce proti světlu. Nebudu se nikomu podřizovat! Já jsem svá vlastní paní a budu si dělat to co chci!

„SKLAPNI, RIKU!“ zakřičím. „A ty taky!“ zahledím se na Aleksanteri. „Nevím, co si myslíš. Možná, že jsi zvyklá, že se ti tady všichni klaní. Ne že by tě obdivovali, dělají to jen ze strachu, že vyletíš jako šílená, protože jsi totálně psychicky labilní! Ale něco ti řeknu. Já se tě nebojím, rozumíš? A jedno bys měla vědět. Ještě jednou si budeš zahrávat s mým nitrem, ještě jednou do toho zapleteš ty, na kterých mi záleží, tak tě vezmu. Svážu tě třeba do řetězů a budu tě táhnout klidně tisíce kilometrů, položím tě na zem, skryju se a budu s úsměvem na tváři pozorovat, jak se tvůj zkažený život škvaří na popel, rozumíš tomu?!“ vydechnu a sama nechápu kde se to ve mně vzalo. Dívám se na Aleksanteri a čekám na reakci. Také si nemohu nevšimnout, že můj křik přivolal asi deset holek, dokonce pár chlapců. A všichni sledují tuto nevšední podívanou.

„Airi, Airi, Airi. A ty si myslíš, že já mám strach z tebe? To co jsem udělala ve tvém nitru byl jen zlomek toho, co dokážu. Teď moc dobře znám tvé slabiny. To je má výhoda. A jen tak mimochodem… Psychicky labilní? Kdo je tu z nás dvou psychicky labilní? Jen se na sebe podívej! Mluvíš tu se svým druhým já které si pojmenuješ Riku. Vykládáš tu nesmysly a řveš jako smyslů zbavená. Ne, že bys mě nějak obzvlášť zajímala, ale pro bezpečí tvého okolí… nemám sem zavolat nějakou psychiatričku? Ulevilo by se ti.“

„Ty víš, že Riku není přelud! Ty ji vidíš v mém nitru, tak mi nic nenalhávej!“

„Tak najednou už se do tvého nitra můžu dívat? Vážně, Airi. Měla by sis rozmyslet co vlastně chceš.“ Zlobou prudce natáhnu ruku a vrazím Aleks pěstí. Ta zakolísá, zakloní se a praští se hlavou o zeď.

„Na víc se nezmůžeš?“ ušklíbne se, zatímco jí z čela stéká pramínek rudé krve. Rozzuřeně jí vrazím ještě jednu. Tentokrát se mi povede roztrhnout jí ret. Úsměv z její tváře vymizí.

„Tak dobře, Airi. Chceš se prát? Máš to mít.“ Postaví se na nohy a nyní dostávám pěstí já. Cítím ostrou bolest na oku a ovládám se, aby mi nevyhrkly slzy. Nemůžu přece brečet. Nazvednu proto s velkým úsilím koutek rtů a kopnu jí do břicha. Ona se ihned předkloní a drží se za břicho. Opakuji to a Aleks padá k zemi.

„Tak jo, přestávám být hodná!“ Cítím, jak mě chytá za nohu a ihned padám na zem. Hlavu si zakrývám rukama, zatímco si na mě Aleksanteri sedá. Dostávám pěstí do rtu, který ihned začne krvácet. Znovu potlačuji bolest, aby mě nepřemohla. S zuřivostí se převracím a nyní sedím na zrzce já. Koleny jí přimáčknu ruce k zemi a se vší zlobou ji biju do obličeje. Jako bych nikdy nebyla schopna přestat. Aleks se přestává bránit. Náhle cítím, jak mě čísi ruce zvedají do vzduchu.

„Dost! To stačí! To stačí, uklidni se, holka!“ Nechám se odtáhnout a zadívám se na tu osobu. Poznávám ho. Ten kluk byl u toho, když jsem zkroušená seděla první den ve středisku na kameni a nevěděla co dělat. Táhne mě pryč od vší pozornosti chodbou, kterou jsem ještě nikdy nešla.

„Kdo jsi?“ vyhrknu.

„Jsem Nate,“ odpoví prostě. Pak mě postaví na nohy a já si ho mohu pořádně prohlédnout. Je docela hezký. Má hnědé vlasy a v obličeji mužné rysy. A je i celkem vysoký rozhodně musím zvednout hlavu vzhůru, když se mu dívám do tváře. Někam mě vede.

„Kam to jdeme?“

„Někdo by tě rád viděl“ ušklíbne se. Nevím, co si pod tím mám vybavit, ale nic nenamítám. Dojdeme k nějakým dveřím. Nate je otevře a společně vejdeme dovnitř. Teď stojíme uprostřed pokoje. Můj pohled spadne na dívku, která posedává na posteli. Vzhlédne ke mně.

„Airi! Ráda tě vidím!“ S úžasem k sobě Vienu přitisknu a ona mě nehodlá pustit. Objetí jsem skutečně potřebovala.