Snažím se Riku vycítit už několik hodin, ale nedaří se mi. Mám o ni vážně strach. Co jí mohl Paul udělat? Nevím, co mám dělat. Nejdřív jsem chtěla zavolat Taylorovi, ale okamžitě jsem si to rozmyslela. To by vůbec nebyl dobrý nápad. Zavolám mu, jen když to bude nezbytně nutné. Nechci ho ničím zatěžovat, už tak to má těžké. A navíc si nedokážu představit, jak by Riku dokázal pomoct, vlastně by ten hovor nadělal víc škody než dobroty.

Tak mě napadlo jediné řešení. Půjdu za Mailou. Mimo Taylora – a Paula samozřejmě, ale tu možnost jsem automaticky vyloučila – je jediná, kdo Riku zná. Chvíli mi trvá, než si vzpomenu na cestu, kudy mě Riku vedla minule, ale nakonec ji najdu. Zanedlouho před sebou vidím dům, kde jsem se s Mailou setkala poprvé. Přistoupím ke dveřím a opatrně zaklepu. Z nějakého důvodu mi ta holka lehce nahání hrůzu. Dlouhou dobu se nic neděje. Zaklepám ještě jednou, ale pořád nic. Tak to vzdávám a naprosto zničená se vracím stejnou cestou zpátky do střediska.

Jakmile vejdu na chodbu, která je momentálně plná lidí, všechny hlasy utichnou a každý se na mě dívá. Jak kolem nich procházím, potichu si šeptají. Je mi to jedno. Ať si šeptají. Přeběhnu chodbou jako blesk a vycházím ze střediska druhou stranou. Původně jsem myslela, že si půjdu lehnout a srovnám si myšlenky, ale vlastně nechci být ve středisku ani chvíli.

Vyjdu na jakési to nádvoří, kde je voda a kudy jsem do střediska šla poprvé. Posadím se na jednu z opuštěných laviček, obejmu se kolem kolen a složím hlavu. Je mi ze všeho úplně na nic. Mám jednu z těch nálad, kdy mi nic nepomůže. Nic až na upřímné objetí. Jenže je jen pár lidí, kteří stojí o mou společnost. Viena, o kterou nestojím já, možná že i Riku, kdyby mě obejmout vůbec mohla a kdybych věděla, kde vlastně je, Kirsi, která by si však neodpustila jednu ze svých poznámek a také Paul, kterému by ale nejspíš objetí nestačilo. A pak samozřejmě Konsta a Taylor, ale to samozřejmě nejde. Jakmile si vzpomenu na domov, mám myšlenky u Nialla. Jak moc mi chybí jeho úsměv, který vám vždy přivedl dobrou náladu… To ani nedovedu vysvětlit. Nejvíc mě mrzí, že jsem se s ním ani nerozloučila. Ani neví, kde jsem. Neví vůbec nic. Možná, že na nějakou Airi Mensisovou úplně zapomněl. Třeba už mu nějaká jiná holka dělá společnost v parku. Při pomyšlení na to mě ostře bodlo u srdce.

„Co tak sama?“ ozve se za mnou a já leknutím nadskočím. Otočím se. K mé radosti tam nestojí nikdo z těch, o jejichž společnost vážně nestojím.

„Ahoj, Harry,“ pozdravím a pokusím se o úsměv. Harry kývne a ukáže na volné místo vedle mě. Když přikývnu, přisedne si. „Co tu děláš?“ Pokrčí rameny.

„Byl jsem s kamarády u vás, navštívit Santii a ostatní holky. Už mě to ale nebaví. Ti kolem mě nedokážou pochopit, že chci být alespoň chvíli sám.“

„Nedovedeš si ani představit jak moc ti rozumí,“ ušklíbnu si zamyšleně.

„No ale tvá přítomnost mi nevadí,“ usměje se.

„Ta tvoje se taky nějak snese.“

Odreaguji se, díky Harrymu. Chvíli se bavíme a smějeme a já se po dlouhé době cítím jako normální holka.

„Hele, poslyš…“ zvážní náhle a já se trochu děsím. „Příští týden se chystáme jet s pár lidmi na několik dní k vodopádům. Je to tady nedaleko. Nechtěla bys se k nám přidat?“

„Moc ráda.“ Dala bych si facku. Jak jen můžu takhle odpovědět? Já přece nemůžu jet s Harrym a pár lidmi někam na několik dní. Protože ať jde Harry kamkoli, jeho přítomnost se nevyhne jisté osobě a to Aleksanteri. A s tou holkou já vážně nechci trávit čas. Ani s Vienou, která tam také určitě bude a ani s nikým jiným. Myslím, že jsem úplně blbá. Ale co mám teď dělat?

„Bezva,“ usměje se na mě Harry.

„I když…“ Pokusím se z toho vymotat. „Nevím, jestli je to dobrý nápad. Totiž…“

„Jde o Santii?“

Opatrně přikývnu. „Chci říct, my dvě se zrovna nemáme v lásce.“

„Ty jí neznáš.“

„Já to nechápu, víš? Připadáš mi jako docela prima kluk. A nechápu proč se bavíš s někým, jako je ona. Já jen…“

„Jak jsem řekl, ty Aleks neznáš. Možná, že působí jako mrcha, jako zlá a bezcitná holka. Někdo říká, že je i šílená. Ale ona je taková jen na povrch. Někdo to musí mít na středisku pod palcem. Musí mít respekt, jinak by tam z toho byl holubník. Věř mi, jsou lidé, kterým se otevře její pravé já. Uvnitř jí je totiž vážně milá holka. Já to vím, Viena to ví. I další, s kterými se baví vědí, že umí být v pohodě. Je trochu sadistická… ale jinak je v pohodě.“ Trochu? „Proto myslím, že bys s námi měla jet k těm vodopádům. Věř mi. Myslím, že jste si celkem podobné. Byly byste dobré kamarádky, kdybyste tomu daly šanci.“

Tak já jsem podobná té… Aleksanteri? No tak to pěkně děkuji. Na nějaké vodopády ti kašlu, já s tou šílenkyní nehodlám strávit ani minutu, pokud to nebude nutné!

„Tak fajn. Můžu to zkusit,“ slyším se říkat a zase bych si jednu vlepila.

„Uvidíš, že si to užiješ. No, myslím, že bych měl jít, kluci už určitě šli domů. Tak se měj, Airi.“ Rozloučíme se, Harry podle všeho proběhne střediskem a vyjde zadním vchodem. Já chvíli sedím čekám, až zmizí z dohledu. Pak složím hlavu do dlaní a nadávám si. A trápí mě, že se Riku stále neozvala. Ačkoliv hrozně nerada, znovu se vydávám týž směrem k jeskyni, kde jsem měla poslední setkání s Paulem.

„Já věděl, že přijdeš,“ ozve se z jeskyně, sotva do ní vstoupím.

„Co se stalo s Riku?“ vykřiknu a rychlým krokem se blížím k němu.

„No tak, zlatíčko, uklidni se trochu.“

„Už. Nikdy. Mi. Neříkej. ZLATÍČKO!“ zakřičím znovu a Paul se ušklíbne.

„Fajn, fajn, jen klid, zlatíčko.“ Raději to neřeším. „Chceš vědět, co se stalo s Riku?“

„Né, nechci to vědět, jen jsem náhodou přišla se zeptat, ale nemusím vědět odpověď, jsem zase na odchodu! Jasně, že to chci vědět, ty idiote!“

„Tak jo, Riku jsem oslepil mocí Temnoty, takže jí teď milované šlahouny mé paní drží daleko od světa.“ Zhluboka se nadechnu. Obávala jsem se, že se stalo něco takového. Mám strach. A nejen o Riku. Ale rozhodně to nehodlám přiznat.

„Jak… jak jsi něco takového mohl udělat?“ vykoktám ze sebe a cítím se tak moc ztracená.

„Nějak jsem se té potvory potřeboval zbavit. A zároveň – je to bonus – tě tím nyní mohu vydírat.“

„Jak mě chceš vydírat?“

„Řekněme s to takhle: já Riku propustím a bude si zase hezky pobývat v tvém krásném nitru jako dřív, pod jednou podmínkou.“

„Co po mně… Ne, to ne! Neříkej mi, že už to zase vytahuješ!“ Paul pozvedne jedno obočí a pokrčí rameny. „Pochop. Já to nikdy neudělám, nikdy, je ti to jasné?“

„Dobře, pak Riku zůstane navěky v Temnotě.“

„Nenávidím tě.“

„Taky tě miluju, zlatíčko.“

„Fajn, udělám to.“ Nasucho polknu, jelikož je mi jen z té představy špatně.

„Přísahej – na prokletého.“

„Přísahám. Ale mám ještě jednu podmínku!“

„No?“

„Už jsem ti to říkala. Přestaň mi říkat zlatíčko!“ Pak vyběhnu z jeskyně a zase bych si nadávala. Co jsem to právě tomu otrapovi odpřísáhla?

Normálně bych se vytočila a té holce něčím odsekla, teď jsem ale až příliš nadšená. Má otravná součást duše se vrátila. Alespoň jedno pozitivum.