Vracím se zrovna s Konstou z kina, když ho uvidím. Jdeme ulicí a povídáme si o filmu, který jsme právě shlédly a který se nám nijak zvlášť nelíbil, takže náš ohlas není zrovna příliš chvalný. Konsta má zrovna nějaké námitky ohledně šílených výrazů hlavního hrdiny, vypráví a jde dál, zatímco já se zastavím na místě. Nasucho polknu, Konsta se za mnou zvědavě otočí.

„Ach, můj…“ nezmůžu se na slovo. Jsem příliš zaujatá pozorováním toho nejkrásnějšího kluka, jakého jsem kdy viděla.Vydechnu. Poté mrknu očima na Konstu, ale pak na něj musím uhnout zpět očima. Zrovna se směje něčemu, co říká jeho kamarád, kterému vážně nejsem schopna věnovat pozornost. Ten úsměv je tak… dokonalý. A najednou se to stane. To ztělesnění vší roztomilosti a dokonalosti se na mě podívá. Tajím dech a dívám se mu do očí. Tak roztomile se na mě usmívá a pak se zase vrátí do rozhovoru s kamarádem. Doběhnu Konstu a nadšeně se na ni chichotám..

„Co se děje?“ zeptá se trochu se smíchem. Zavrtím hlavou.

„To byl… To byl ten nejúžasnější kluk, jakého jsem kdy viděla,“zašeptám. Konsta se zasměje a já po ní střelím pohledem. Nemohu ho pustit z mysli. Ty oči a ten úsměv mám pořád v hlavě.

„Tak jdi za ním“ namítne kamarádka a schytává ode mě další pohled. Nemůžu jsem za ním jen tak jít. Někdo jako on není stvořený pro rozhovor s člověkem jako jsem já. To jí snad je jasné, ne?

Vypravíme se ulicí směrem k mému domu. Lehnu si na postel a zasněně se dívám vzhůru. Na tváři mám trochu podivný úsměv. Konsta se posadí vedle mě a lehce nadzvedne obočí.

„Airi, v pohodě?“ Neodpovídám. Jen tiše zajíknu.

„Konsto, já jsem se asi zamilovala,“ prohlásím, posadím se a pak znovu spadnu do polštářů. Přemýšlím, jestli někdy potkám někoho úžasnějšího než byl on.

Nikdy se mi nestalo, že bych byla takhle zamilovaná. Chodila jsem dřív s pár kluky, jasně, ale nikdy jsem nikoho z nich nemilovala. Říkám tomu vztahy z nudy, ti kluci možná byli sexy, ale necítila jsem k nim vůbec nic. Teď je to ale jiné. Ten kluk, kterého jsem potkala ve městě je dokonalý a já se nemůžu ovládnout přestat na něj myslet. Stále mám v hlavě jeho dokonale modré oči, perfektní světlé vlasy v tom překrásném účesu a ten nevinný rozkošný úsměv. Najednou to vím jistě. Já jsem zamilovaná. Je to láska na první pohled a já ho miluji. Miluji ho tak moc, že ani nevnímám, co mi Konsta říká. Uvědomím si její přítomnost, až když mnou pořádně zatřese.

„AIRI! Zeptám se ještě jednou, vážně jsi v pohodě?“ Na tváři má trochu ustaraný výraz. Věnuji jí zmatený pohled.

„Nemůžu na něj přestat myslet, Kon,“ zamumlám a pomyslím si, že pocítit lásku je mnohem krásnější, než jsem si kdy představovala. Jen jsem nikdy dřív netušila, že ten cit vzplane k někomu, koho vlastně vůbec neznám. A ani nevím, jak se jmenuje.

„Prosím tě! To myslíš pořád na toho blonďáka? No tak, Airi! Vždyť ani nevíš jak se jmenuje?“ Čte mi snad Konsta myšlenky? Každopádně má pravdu, ale vůbec nechápe, jak se teď cítím já.

„Já vím, ale určitě to je dokonalé jméno…“ Můj tón hlasu zní vážně až nějak moc zasněně, takže se nedivím vystrašeného pohledu mé kamarádky, podle které mi určitě přeskočilo. Najednou mnou projede děsivý pocit, že už toho chlapce možná nikdy neuvidím. Zabolí mě u srdce a hlasitě si povzdechnu. Pak skočím zaskočené Konstě kolem krku a pevně ji objímám. Ona mi objetí oplatí a po chvíli se na mě ušklíbne.

„Ach, Airi. Ty jsi vážně šílená,“ řekne a já se zasměji, sáhnu po polštáři a hodím ho po ní. Z bojovného výrazu mé nejlepší kamarádky poznávám, že začíná bitva. Za chvíli už všude kolem létají rány polštáři, sousedi zajisté slyší náš smích a mě se na chvíli podaří zapomenout na kluka, kterého asi fakt miluji…

Nemám ráda podzimní nedělní rána. Vyspávám do poledne, pak se běžím osprchovat, jdu se psem na procházku, za hodinu jsem doma, už se mi nikam nechce a tak zalehnu do postele a sleduji televizi, nebo si prostě čtu. Většinou nemám na nic náladu. A tak je tomu i dnes. Nemám však nic ke čtení a v televizi nic zajímavého není. A tak můžu mít jen jediný program. Přemýšlet. Přemýšlení má jistou nevýhodu. Nedokážu myslet na nic jiného, než na úsměv bezejmenného chlapce a o tom, jaké by to bylo, kdyby se mé rty dotkly těch jeho, kdybych se mu mohla znovu podívat do očí, kdybych mohla držet jeho dlaň…

Zabořím hlavu do polštáře. Tyhle myšlenky mě jednou zničí, až budu vážně totálně šílená a zralá na psychiatra, pokud v tom stavu nejsem už teď. Zasténám a hbitě se posadím. Takhle už tu ležet nemůžu. Projede mnou odhodlání žít a ne se jen válet v posteli jako ten nejznuděnější člověk na světě. Obléknu si proto kalhoty, které jsem si nedávno koupila, když jsme byly s Konstou nakupovat, a také bílý top, zděděný po mamce. Přehodím si přes ramena kabát, nazuji tenisky a zabouchnu za sebou dveře. Nikdo není doma, takže se nemusím zdržovat otázkami.

Všude po silnici leží červené, žluté a hnědé listí. Když se podívám na stromy, vidím, že přichází zima. Téměř už žádný lístek na větvích nezůstal. Je mi trochu líto, že teplé dny končí. Vždy v těchto okamžicích zavzpomínám na letní zážitky a na to, že už se nikdy nevrátí. Byly jsme s Konstou a její tetou na prázdniny ve Francii. Opalovaly jsme se pod paprsky hřejivého slunce, smály se a měly se krásně. Počasí bylo vážně dokonalé a já se skvěle bavila. Bylo směšné poslouchat mé chabé pokusy o francouzský přízvuk. A když na to vzpomínám, musím se smutně usmát, protože vím, že ty chvíle už se nikdy nevrátí. A nejhorší je, že mám tušení, že možná už nikdy nepocítím jediný letní paprsek slunce.

Nevím, proč mě to napadlo. Nikdy jsem se alergie nebála, na světě je tolik lidí, proč bych alergií měla trpět ze všech zrovna já? Posadím se na lavičku a pozoruji vítr unášejíc žlutý lupen směrem k zemi. Pohledem sklouznu k novinám, které leží na lavičce. ALERGIE SI VZALA PATNÁCTILETOU DÍVKU! Povzdechnu si a je mi líto mrtvého děvčete. Vezmu noviny do rukou a pročítám je dál. Přeskočím politické a sportovní rubriky. 75% RODIČŮ ODMÍTÁ DÁT ALERGIÍ POSTIŽENÉ DĚTI DO TEMNÝCH STŘEDISEK! Nyní přemýšlím, jestli by i mě mamka nechala doma s tím, že zabrání slunečnímu slunci v dosahu ke mně sama, nebo by byla rozumná a poslala mě do střediska. Většina rodičů se rozhodují špatně. Jsou přesvědčení, že doma udrží dítě v bezpečí od slunce. Ale nikdy se to nepovede dlouho. Nakonec se děti ke slunci nějak dostanou a to vždycky končí smutnou smrtí. Nechtěla bych umřít na alergii, ale ani bych nechtěla do střediska. Být navždy pryč od matky, od přátel…

„Bojíš se?“ ozve se nade mnou čísi hlas a já si ani netroufám zdvihnout hlavu. Pevně zavřu oči.

„Co?“ zašeptám.

„Ptal jsem se, jestli se bojíš. Té alergie…“ Konečně se odvážím podívat se, kdo na mě mluví. Srdce se mi málem zastaví. To, že potkám dokonalého kluka- náhoda. Ale to, že ho potkám podruhé- to už přece musí být osud!

Pokrčím rameny.

„Já… Já nevím. Možná. Příliš jsem o tom nepřemýšlela,“ zamumlám a sevřu ruce v pěst. Pan Dokonalý mi věnuje rozkošný úsměv. Cítím jak rudnu.

„Já se bojím,“ prohlásí a já se zachvěji při vší té upřímnosti v jeho hlase. „Moje sestra umřela na alergii. Už to bude sedm let. Měl jsem ji rád, byla to pro mě rána. A když už jsem se z toho vzpamatoval, brzy se topase zkazilo. Loni v létě se u mého přítele objevila alergie. Převezli ho do střediska. Od té doby jsem o něm neslyšel…“ Zatajím dech a chvíli nevím, co na to říct. Jsem příliš uchvácena jeho dokonalým hlasem. Posadí se vedle mě.

„To je mi líto,“ dostanu nakonec ze sebe a znovu cítím jak rudnu. Raději skláním hlavu.

„Jsem Niall,“ oznámí a podá mi ruku. Nervózně ji stisknu a myslím, že se rozskočím. Nejraději bych ji držela celou věčnost a nikdy ji nepustila. Chvíli to tak vypadá, pak si ale uvědomím, že to je trapné a odtrhnu ji. Niall se na mě usmívá a má tázavý pohled. Zmateně se na něj dívám a přitom se snažím najít věc, která na něm není dokonalá.

„Ehm…“ rozkošně skloní hlavu a zasměje se. Nazvednu obočí. Udělala jsem něco špatně?

„Co?“ slyším se vyhrknout a přemlouvám svojí ruku aby mi vrazila ihned teď facku. Mé tělo mě ale odmítá poslouchat, zvládne jen zasněně pozorovat Nialla. On se mi podívá do očí a nadhodí rameny.

„Neřekneš mi jak se jmenuješ?“ pousměje se. Má ruka mě štve čím dál víc. Vážně bych si to facku zasloužila, víc než cokoli jiného.

„Promiň… Jsem, jsem Ei… Airi. Jsem Airi,“ vykoktám. No tak ručko… Buď hodná.

„Hezké jméno,“ namítne Niall a cítím, jak mi srdce v hrudi poskočí.

„Díky. Ty máš, no, taky hezké jméno.“ V duchu se sama sebe ptám kde jsem zrovna byla, když se rozdávala schopnost komunikovat. Zastrčím si pramínek vlasů za ucho a musím se sama sobě zasmát. Jsem ráda a děkuji všem tam nahoře, že to Niall Dokonalý vzal s vtipem. V ten okamžik si uvědomím, co by se stalo, kdybych zůstala ležet doma v posteli. Nikdy bych se nedozvěděla, jak se pan Dokonalý skutečně jmenuje, nikdy bych neslyšela jeho hlas a nikdy bych se nedotkla jeho ruky. Ne, to nebyla náhoda, že jsem se zrovna dnes rozhodla žít. Tohle je opravdový osud. Srdce mi z toho neuvěřitelnou rychlostí tluče, jsem nervózní, ale usmívám se. A cítím se krásně, vždyť sedím na laičce s Niallem Dokonalým! Může mi být lépe?

„Už budu muset jít. Mamka chtěla, abych domů přišel brzy. Uvidíme se?“ mrkne na mě. Vykoktám ze sebe něco jako: „Jo, určitě.“ Věnuje mi další ze svých dokonalých úsměvů. Začíná sice zima, ale moje srdce pomalu roztává.

„Takže pátek večer? Co říkáš na kino? U kina už jsme se jednou viděli, nebo se pletu?“ Začnu kývat hlavou jako šílená a připadám si jako totální idiot. Ale co s tím. Niall na mě mrkne a já si odpovím na svou otázku. Ano. Může mi být lépe. Teď mi je lépe. Teď mi je naprosto dokonale.

Rozeběhnu se domů a najednou si uvědomím, že sněží.