Někdy vypadají věci naprosto dokonale.

Až do doby, kdy se všechno totálně zvrtne. A já se bojím, že se skutečně něco zvrtne a večer, na který jsem čekala celý svůj život, bude zničen. Ležím na posteli, pozoruji oknem hvězdy a přemýšlím o tom, co by se mohlo pokazit, místo toho abych přemýšlela, co všechno skvělé se může stát. Divím se, proč se na všechno dívám s takovým pesimistickým nadhledem. Měla bych se usmát, být šťastná a těšit se. Ne. Já tu ležím a strachuji se. Možná se mnou fakt není něco v pořádku.

Nedokážu usnout. Vstanu z postele a chvíli jen tak chodím po místnosti. Z nějakého neznámého důvodu mě pohyb uklidňuje. Nejspíš zaměstnávám mozek nějakou jinou činností, než pesimistické vyhlídky do budoucnosti. Povzdechnu si. Co bych tak dala za okamžitý spánek, který by mě na nějaký čas odpudil od všeho toho myšlení. Vážně, poslední dobou až moc myslím. Natáhnu na sebe teplý svetr a otvírám dveře do chodby. Rychle je za sebou zavřu a běžím. Je mi jasné, co mě uklidní. Musím zaplnit žaludek. Jak si dělám chtěna jídlo, slyším, že mi kručí v břiše. Je pravda, že jsem z večeře moc nesnědla, nebyla jsem schopna pozřít víc jak pár soust, ale teď se hlad vážně dostavil. Seběhnu po schodech do kuchyně, rozsvítím a otevřu ledničku. Zamračeně prohlížím její obsah. Zdá se, že večeři už mamka s bratrem dojedli. Nespokojeně lednici zase zavřu. Jak jsem očekávala, skončím u sušenek.

Stavím se na špičky a snažím se dosáhnout na krabici se sušenkami. Nikdy nepochopím, proč jsou ty police tak vysoko. Nakonec do krabice jemně strčím prsty, což nemá žádný dobrý výsledek. Krabice padá na zem a sušenky se rozsypaly po zemi.

„Sakra…“ zakleji tiše a zasténám. Vrhnu se na úklid a napadá mě, jestli rána neprobudila mamku nebo bratra. Po více jak pěti minutách se mi podaří naházet do krabice polovinu sušenek, nýbrž druhou sním. Krabici uklízím, tentokrát raději do nižší police, odfrknu si a opřu se o stůl. Očima mrknu po digitálních hodinách. Ukazují 2:52. Zhrozím se. Čekala jsem, že bude tak půlnoc. Zítra mám ještě školu a já do tří ráno oka nezamhouřím. Zase budu spát ve škole…

Nebo zítra večer na Niallově rameni… projede mi hlavou myšlenka a já se nad ní musím usmát. Pan Dokonalý. Můj nový zdroj životní energie. Pořád se z toho nedokážu vzpamatovat. Airi Mensisová půjde na rande s Panem Niallem Dokonalým. Sním. Vážně mi připadá, že sním. Nebo se na mě skutečně jednou usmálo štěstí.

Na tváři mám zase zasněný úsměv. Zase myslím na něj. Už přijdu otravná i sama sobě. Přistihnu se, že opět vzdychám. Podruhé otvírám lednici a vytahuji kolu. Začnu pít a oči mi slzí z bublinek.

Bum.

Kola mi vyletí z rukou a rozlije se po podlaze. Hlasitě lapám po dechu. Nešťastně se podívám na rozlitou limonádu. Znělo to jako zvuk petardy. Jen si někdo dělá malý ohňostroj, proč mě to tak vylekalo. Začínám se uklidňovat a chystám se uklidit co jsem rozlila, když se zvenku ozve šílený křik dívek a patrné bolestné sténání. Je mi jasné, že bych měla zůstat a neběhat v noci po ulicích, ale nemůžu. Jsem až příliš zvědavá.

Běžím ven v pyžamu a v mikině. Nedaleko Stojí hlouček mladých lidí, od kterých se ozývá sténání. Jedna dívka vystoupí z hloučku a začne křičet.

„Pomoc! Zavolejte záchranku! Má tady sakra někdo mobil?“ Dívka hystericky ječí a já se vracím zpátky do domu. Nahoře se svítí. Bratr sbíhá dolů po schodech a vypadá zmateně.

„Vzbuď mámu! Dělej, tak pohni!“ křičím na něj. Bratr se otočí a zanedlouho se vrací i s matkou. Rychle vedu zmatenou maminku ven. Mé tělo jedná za mě. Nepřemýšlím nad tím, co dělám. Než si to uvědomím, moje tělo už to udělalo. Najednou jsme všichni tři u skupinky na silnici.

„Ustupte, co se stalo? Jsem lékařka,“ protáhne se mezi nimi mamka až k sténajícímu chlapci. Chvíli se po chlapci dívám, abych zjistila, co se stalo. Když to ale spatřím, byla bych radši, kdybych to neviděla. Zacouvám a skryji si tvář do dlaní.

„Dělali jsme si malý ohňostroj a Joonas chtěl to chtěl odpálit, ale…“ blonďatá dívka vzlykne a lapá po dechu. „Nestačil to odhodit.“ Stojím tam jako v transu a nejsem schopná se hnout. Čekala jsem, že ta rána a zranění bude vést k něčemu takovému, očekávala jsem co se stane. Ale teď, když to ta holka vyslovila… zní to tak příšerně, tak děsivě…

Maminka mezitím poslala bratra zavolat záchranku.

„Co se mnou bude? Přijdu o prsty, že jo?“ vzdychne chlapec. Maminka se znepokojeně usměje.

„Zvládneme to, bude to dobré, bude to dobré…“ šeptá chlapci do ucha. Já ji ale znám a z toho tónu už předem vím, jak to dopadne. Samozřejmě, že ten chlapec o ty prsty přijde. A myslím, že on to tuší také. Po tváři mu stékají slzy. Když teď celou skupinku pozoruji, jsou všichni mnohem mladší než jsem myslela. U chlapce můžu jen tipovat, jestli mu vůbec bylo patnáct. Zhluboka se nadechnu a přemýšlím, jestli bych já dokázala žít bez prstů. Okamžitě se nad tou myšlenkou zachvějí a snažím se jí zahnat.

Brzy už slyším zvuk sirény. Záchranka je na místě a odváží Joonase pryč. Většina jeho přátel se už rozchází, jen tmavovlasá dívka zůstává a vypadá trochu vyděšeně.

„Nepůjdeš domů?“ slyším, jak se ozve můj hlas. Dívka ke mně vzhlédne.

„Půjdu, já jen… jsem trochu zmatená. Všechno se to zvrtlo,“ zašeptá a nadechne se. Soucitně se na ni podívám. Věnuji jí povzbudivý úsměv a ona mi ho chvíli opětuje. Očima zabloudím k obloze a zalapám po dechu. Vystrašeně se na tmavovlásku kouknu a ona je ještě zmatenější. Nemůžu uvěřit tomu, co jsem právě viděla. Nejde tomu věřit. Určitě to byla jen halucinace, určitě jsem zkrátka ospalá, přesvědčuji sama sebe.

„Au,“ vyjekne dívka a sáhne si na tvář. „Co to bylo? Pálilo to.“

A já nemůžu dýchat. Už si sama sobě nic nenamluvím. Vážně se to stalo. S děsem v očích pomalu ustoupím a zavolám na maminku, která míří ke mně, právě volala Joonasově matce.

„Mami!“ zavolám znovu a nespouštím s vystrašené tmavovlásky pohled.

„Co se děje?“ ptá se a celá se třese, já taky.

„Co se děje, Airi?“ opakuje mamka. Zatajím dech a chvíli mi trvá než promluvím.

„Stalo se to mami. Viděla jsem ho a chvíli na to nad ní uronil slzu. Nakazil ji.“

Maminka mě přinutila jít spát, zatímco ona odcházela s nově nakaženou alergičkou domů. Chtěla jsem být u toho, jak se dívčiny rodiče rozhodnou, jak to bude probíhat, jestli ji pošlou do střediska, zvládnou ji přivézt na sever co nejrychleji? Nebo jí budou držet doma? Za jak dlouho se k nebohému děvčeti dostanou sluneční paprsky a ona zemře? Co když jsou její rodiče šílenci a hned ráno jí hodí na silnici ať si ji slunce vezme?

V hlavě mám čím dál víc otázek a nemůžu přijít na žádnou odpověď. Nakonec spánek vzdám. Dnes v noci již neusnu. Zase sejdu dolů po schodech a zjistím, že se dole svítí. Bratr posedává na pohovce a sleduje televizi. Očima mrknu na hodiny, které ukazují, že už bude půl páté.

„Nemůžeš spát?“ zeptám se bratra, který se mě očividně lekne. Kývne hlavou.

„Je to děsný, co?“ prohlásí. „To s tím chlapcem.“

„A ta holka.“ Bratr si odfrkne. Zkřivím čelo a tázavě se na něj dívám. Co mělo to odfrknutí znamenat? Nerozumím. Když neodpovídá, přejdu místnost, posadím se vedle něj a drknu ho ramenem.

„Jak to myslíš?“ Slyším, jak se posměšně zasměje.

„Joonas Järvinen. Chodí se mnou na baseball. Nebo mám snad říct chodil? Teď už si asi těžko něco zahraje. Přišel o prsty, Ai. A nikdo už mu je nevrátí. A ta holka? Má alergii. A? Půjde do střediska, kde bude žít normálně jako dřív. Bude mít zásoby jídla, bude si moct dělat co chce, nikdy už nebude mít starosti s tím, jak se uživit. A budeme ji živit my, obyčejní lidé. Já. Ty. Máma. Joonas Järvinen. Mohl mít stipendium víš, měl na to. Mohl jít na vysokou. A teď? Těžko si najde práci a z těžce vydělaných peněz pak bude živit právě tu holku a ostatní vyvrhelce, kteří se tam v klidu válejí.“

„Nikdy už neuvidí slunce!“

„Jo, a Joonas už si nikdy nezahraje baseball, jaký je v tom rozdíl?“

„Nechápu, jak můžeš takhle mluvit. Ani nemůžeš vědět jak to tam funguje! Hele… je mi Joonase líto, ale té dívky taky. Možná že i umře. Nemluv, když nevíš na čem je pravda.“

Bratr se prudce postaví a vybíhá zpátky k sobě do pokoje. Zamračím se.

„No tak!“

„Sklapni!“

Složím hlavu do dlaní. Unaveně si lehnu na pohovku a přikryji se dekou. Okamžitě se mi zavřou oči a já jsem ráda, že už nemusím přemýšlet. Spánek si našel konečně cestu i ke mně.