Se to nezdá, ale SP1 se pomalu blíží konci. Ale fakt pomalu, ještě počítejme tak šest kapitol. 😀 No, nevím co dodat, ať se líbí. 😉
15.
Když jsi jdu lehnout, nemůžu usnout. Po nocích nespím, ani po dnech ne, chodím po středisku a chci si provětrat hlavu. No k ničemu to samozřejmě není. Když všichni spí, já běhám venku na čerstvém vzduchu uprostřed tmy. Už pár večerů jsem si hezky zasprintovala. Mám vždy chuť od všeho utéct. Vážně toho chci tak moc? Vždyť chci jen být sama. Alespoň na chvíli. Ale já samozřejmě nemůžu, jelikož mi každou v chvíli v hlavě hučí Riku a mě už to nebaví. Potřebuji samotu. Víc jak kdy jindy. A i když ta holka nic neříká, cítím jí. To s emocemi je vzájemné, ona vyslyší mé a já její. A emoce zkrátka nejdou zastavit. Její vztek na mě už je ale zničující, nedá se to poslouchat. Pořád se snažím jí utéct. Haha, to se mi určitě povede. Ve středisku se mi všichni vyhýbají a já se jim nedivím. Buď nechtějí mít s někým jako já nic společného, nebo jim to Aleksanteri prostě zakázala. Dokonce i Veera se teď snaží být mimo můj dosah. Kirsi ne, Kirsi mi začíná lézt na nervy. Její milé chování jakoby vymizelo, jakmile jsem se poprala s Aleks. Má na mě nehezké komentáře a až mi to leze na nervy. Oprava. Leze mi na nervy to, že jsou pravdivé. A já si to nedokážu přiznat, na to jsem až příliš tvrdohlavá. A pak je tu Viena. Viena je spolu s Kirsi jediná, kdo se mi nevyhýbá. Problém je v tom, že já se vyhýbám jí. Ano, vypadá to, že mou jedinou společnicí je v poslední době Riku. Ach, kéž bych se dokázala zbavit i jí! Jsem na další noční procházce, když se zastavím. Nevím kde jsem. Každopádně kolem mě jsou skály. Vběhnu do černých skal a můj pohled spadne na temnou jeskyni. Zalezu si dovnitř a schoulím se do klubíčka. Chci všechno vypnout. Ten krásný pocit, kdy si připadám sama uprostřed ničeho…
Vážně? No tohle místo se mi teda moc nezamlouvá.
Už zase! Tak jsem si tu chvíli užila. „A slečna velmi příjemná, která nikdy neotravuje je tu zase.“ Mám poslední dobou sarkastickou náladu. A ani mi to nějak nevadí. Mám prostě chuť být takhle milá na celý svět, když si nedá pokoj.
Oh, děkuji za kompliment. Ty jsi dnes také velmi příjemná!
Jí nestačí, že má mé tělo, ona mi musí brát i můj sarkasmus? Mám toho všeho dost.
„Můžeš toho nechat? Copak nemůžu mít ani chvíli bez toho, abys mi neustále hučela do hlavy? Chci toho snad tolik?Jen chci být na okamžik, alespoň na okamžik sama!“
Tak to bude asi dost těžký. Nevím, jestli ti to došlo, ale dělíme se o jedno tělo. Věř, že kdybych mohla odkráčet, prostě bych odkráčela . S tebou totiž není zrovna zábava, ty nádivko. A neurážej ses pořád, kdybys nedělala blbosti, mohla bys dál žít svým klidným životem, uznávat Aleksanteri jako všichni ostatní a bavit se svými kamarádkami v kuchyni. Ne, ty se naštveš a hned se musíš ohánět pěstí. Chováš se jako malé dítě, jako malé dítě.
Leze mi na nervy. „Já nebudu- buď už prostě zticha! Nebudu se nikomu podřizovat, už jsem to říkala. Můžu si dělat co chci.“
Jsi tvrdohlavá jako pařez!
„Tak ať, já si stojím za svým!“ Vysmívá se mi, ale má na mě trochu zlost. Poznám to. Jako bych v duchu viděla ten výsměšný úsměv… Chci ji zasadit nějakou pichlavou poznámkou, ale přeruším se. Něco tady nehraje. Slyším, jak někdo dýchá. Zastavím dech, ale slyším to pořád. Neodvažuji se vydechnout. Vypadá to, že v jeskyni už nejsem sama. Jasně, nikdy nejsem sama když s sebou musím věčně táhnout Slečnu Otravnou, ale ví se jak to myslím. Snažím se Riku poslat nějaké znamení, že se něco děje, jelikož nemám tušení, jestli si toho taky všimla nebo je totálně nevšímavá nebo jsem totální blázen. Snažím se být co nejzmatenější a vyděsit sama sebe, třeba to z toho pochopí…
Někdo je v jeskyni s námi, Airi.
Neodvažuji se nic říct. Ale srdce mi buší tak hlasitě, že mám strach, aby ten tlukot nebyl slyšet na sto mil daleko. Ozvou se kroky a já vím, že se přibližují. V takovém případě by bylo možná chytré co nejrychleji z jeskyně utéct, ale já nemůžu. Neudržela bych se ani na nohou.
Ach, to snad ne. Airi, vypadni odsud a běž co nejdál, je ti to jasné? Běž!
To se ti povídá. Ty jsi ukrytá hezky uvnitř mého těla, můžeš si někam zalézt a všechno ti může být jedno. To já se tu musím se vším vypořádávat, pomyslím si a přijde mi směšné, že i v této zmatené a nepříjemné situaci můžu mít k Riku nějaké poznámky.
Tak slyšíš mě? Vypa-
Odmlčela se. Snažím se vycítit jakékoli Ričiny emoce, ale jako kdyby žádné nebyly. Co se to sakra děje? Mám strach, mám takový strach, jaký jsem už dlouho neměla. A náhle se mi samota už vůbec nezamlouvá. Vím, co si každý musí myslet. Nevím co chci a nic mi není dost dobré. Ale já s tím nic nenadělám, prostě už jsem taková tak co už. Situace přece všechno mění. A málem bych zapomněla, já v té jeskyni nejsem sama. Je tu se mnou kdosi tajemný, o kom vůbec nevím, co je zač a co ode mě chce. Fajn, ještě lepší.
Airi?
Ozve se z mého nitra, ale ten hlas nepatří Riku. Divnější už tento den být nemůže. Třesu se strachy a nezmůžu se na slovo. Musím působit jako největší strašpytel na světě, ale momentálně e mi to úplně ukradené.
Máš strach, Airi? Airi Mensisová, nevíš, že s tebou mluvím? Chci ti přece jen pomoct. Nechtěla ses snad Riku zbavit? Udělal jsem to za tebe, tak není čeho se bát. Tak ty se mnou nemluvíš?Děsíš se? Já vím, že se děsíš. Vím toho hodně. Ale nevím, proč se mě děsíš. Já jsem přítel. Nedochází ti to? Měla bys mi odpovědět, nebo se budu zlobit. A věř mi, že to nikdo z nás nechce. Ani mě se nelíbí, že jsem teď v tvém nitru. Může to být jednodušší. Já odejdu, ty se otočíš a promluvíme si úplně normálně, mezi čtyřma očima, ano?
„Fajn,“ dostanu ze sebe a nasucho polknu. Najednou je v mém nitru úplné prázdno a já si musím oddechnout. Přesto mě nepouštějí obavy o Riku. Je vždy dost otravná a věčně jí mám plné zuby, ale Taylor tu holku miluje a já miluju Tailora. Nemůžu dopustit, aby jí ztratil. A navíc… svým způsobem je Riku taky má kamarádka. Přes všechny ty hádky mi přece jen přirostla k srdci a i já bych byla smutná, kdyby se jí něco stalo. Jestli už nestalo, což je dost pravděpodobné.
„Tak co?“ uslyším za sebou ten hlas, tentokrát ale nejde ze mě, ale rozléhá se po celé jeskyni. Seber odvahu a nebuď ustrašená holka! Okřiknu sama sebe a otočím se. V jeskyni je hodně velká tma, ale vidím chlapeckou siluetu.
„Co chceš? A co se stalo s Riku?“ vyhrknu a bojím se, jestli to nebylo troufalé. Nic o tom chlapci nevím, může to bát kdokoli a schopný čehokoli. Ale on nic neudělá.
„Chtěla jsi přece, aby tě Riku už neotravovala. Tak jsem se jí zbavil.“ Odfrkne si a já tajím dech.
„Jak zbavil?!“ Najednou mi dojde, že ten hlas znám. Už jsem ho slyšela. A když se nad tím zamyslím, všechno to do sebe zapadá. Znám jen dva lidi, kteří dokážou vstoupit do něčího nitra. Jedním z nich je Aleksanteri Infianová. Aleje víc jak samozřejmé, že Aleks ten chlapec není. „Paul. Ty jsi Paul, že jo?“ Zasměje se, ale já zůstávám vážná.
„Vidíš, jak jsi chytrá holka. Víš, Riku dostala, co si zasloužila. Ona není tvoje kamarádka, jen tě využívá, je ti to doufám jasné?“
„Do toho ti nic není,“ odseknu a strach už mě přejde. Paula se nebojím, přes všechno co o něm vím.
„Vážně?“
„Jo, vážně. A nezdržuj. Chci vědět, co ode mě vlastně chceš. Proč jsi za mnou přišel?“ Znovu smích. Začíná mi to lézt na nervy. „Co je tady k smíchu?“
„Airi Mensisová, já za tebou přece nepřišel. To tys poctila mě svou návštěvou. Tohle je můj domov. Bylo od tebe trochu neslušné, že jsi sem vtrhla jen tak bez svolení, ale nemám ti co vyčítat. Teď jsme si kvit, pamatuješ? Já byl také u vás v koupelně.“
„Takže… ty přebýváš tady?“ Dobře, tentokrát bych se asi zasmála já. Z nějakého důvodu na mě působí jako nějaký jeskynní muž a nechápu, jak jsem se někoho takového mohla před několika minutami bát. Pobavení ale zase ihned odezní, když se vrátím do reality. Není normální žít v jeskyni. Ale co v mém životě je normální? Na slunečním světle umírám, dělím – nebo snad dělila? – se o tělo s nějakou nemožnou holkou, která miluje mého bratra. Uvnitř mě je jezero, co bylo u nás ve městě a může tam vniknou šílená holka a temný zlý kluk, kerý má minulost s tou nemožnou holkou. Mohla bych pokračovat, ale sama jsem z toho dost zmatená, mě samotné se tomu nechce věřit, tak na to raději nemyslím a zadívám se na Paula, který stojí asi metr a půl ode mě.
„Jo, nejsem zrovna v pozici abych si mohl vybírat luxusní hotel. Temnota tě stáhne na dno, ale když se budeš pilně snažit, budeš pak na vrcholu.“
„Chm,“ odfrknu si nyní já, jakože mě to nezajímá, i když ve skutečnosti mě to docela zaujalo a chtěla bych o životě na straně Temnoty slyšet víc. Ne že bych chtěla sestoupit do toho hnusu, to fakt ne. Jsem celkem spokojená tam kde jsem teď. „Hele, to bylo zase odbočení. Chci vědět, co ode mě chceš. A pospěš si!“ Paul si povzdechne.
„A já myslel, že bychom se nejdřív mohli trochu pobavit. Jsi vždy takhle vážná? No ale dobrá. Jak jsem řekl, Temnota stahuje na dno, ale jednou tě dostane na vrchol. A pro to musím něco udělat. Viděl jsem hloubi tvého nitra, víš? Víš vůbec, co tam máš?“ Nic neříkám a v jeskyni nastane ticho. Slyším jen jak oba dva dýcháme a to je všechno. On čeká na mou odpověď a já se hrozím cokoli říct. „Hele, nemáme na sebe tři dny, mám na práci i jiné věci.“ Není zrovna dvakrát trpělivý.
„Cos tam viděl?“
„Je to stejné jako u tvého bratra. Jsi na straně Světla, Airi?“
„Ne.“ Ta odpověď byla možná příliš unáhlená. Ale pravdivá. Já přece nejsem na straně světla! Paul nic neříká. „Nejsem! Přece nemůžu být, mohla bych být sad alergická kdybych byla?“
„Ne, nemohla. Já ti věřím, Airi. Ale nevěřím tvému bratrovi. Světlo v tobě může být odkaz na něho. Protože on je na straně Světla. Může to být genetické, víš?“
„Taylor není na straně Světla! Riku říkala…“
„Riku. Snad té prolhané mrše skutečně nevěříš? Dělala bys chybu a ty mi nepřipadáš jako holka, která dělá chyby.“ No to by ses divil. „Co o té holce vlastně víš? Ani ji neznáš.“
„Taylor jí věří. A já věřím Taylorovi.“
„Tady je ten spor. Věříš Taylorovi, kvůli Riku. Věříš Riku, kvůli Taylorovi. Ale co když jsou oni oba na špatné straně? To ti nedochází. Oni oba jsou proti tobě.“ Zarazím se. Nerada si to přiznávám, ale Paul má pravdu. Nevím, komu můžu věřit. Ale co když mi jen mate mysl? Můžu věřit jemu? Je to jen hnus co propadl Temnotám, přece bych nevěřila někomu takovému na místo mého bratra. A vůbec. Cítila jsem Ričiny emoce celou tu dobu co o ní vím. Mohla by mě oklamat, kdybych četla její myšlenky, ale emoce se oklamat nedají. To vím jistě. Lidské city jsou až moc silné, ty neoklame nic. Stejně jako můj cit k Tátovi Jak jsem mohla tu vteřinku pochybovat?
„Je moje věc, komu budu věřit a komu ne. Ne tvoje. A v žádném případě nehodlám věřit tobě.“
„Tak to se asi nedohodneme.“
„Na čem? Moment. Už zase jsi odbočil. Chci vědět co chceš. Teď hned. Neroztahuj o a prostě to řekni.“
„Jak myslíš. Chci se s tebou spojit.“ Nadzvednu obočí,i když to asi nemůže vidět. Jak spojit?
„Nechápeš to? Netvrdím, že jsi na straně Světla. Ale Světlo v sobě máš. A já Temnotu. Tyto dva protiklady jsou samy o sobě silnější než obyčejní Šedí. Dokážeš si představit, jak mocný by byl někdo, kdo by měl v sobě jak Světlo, tak Temnotu? Byla by to ta nejsilnější osoba na celém světě, Airi. Nebylo by úžasné, mít takovou moc?“
„Jak jako chceš nás dva spojit?“ Nechápu. Jej. Chápu. Jsem schopna jen jediné reakce. „Ty jsi asi fakt padlej na hlavu nebo co? Bože, nechápeš to? Já tě nesnáším!“
„Tady nejde o city, Airi. Je to čistě fyzická věc.“
„Fajn, jsi úchyl. A blázen. A šílenec. A co tu vůbec ještě dělám? Jestli ti tedy šlo jen o tohle, můžeš na to rovnou zapomenout. Teď mě omluv. Jdu se z té představy vyzvracet.“ S těmito slovy vybíhám z jeskyně.
„Mě to nevadí, Airi. Já vím, že se brzy vrátíš.“ To sotva. Vracím se zpátky do střediska a nechápu, jak si vůbec mohl něco takového myslet. Brzy mě ale začně trápit něco jiného, něco mnohem zásadnějšího? Co se stalo s Riku?