1) Přezdívka

2) Oblíbená postava z SP

3) Email, na který mají chodit kapitoly

5.

Všude je šero a trochu mě to děsí. Stojím uprostřed lesa, který jsem nikdy v životě neviděla. Panuje tu takové ticho, až mi to nahání hrůzu. Rozhlížím se kolem sebe a vyběhnu mezi stromy. Brzy ale padám k zemi. Zjišťuji, že jsem zakopla o lem tmavých, rudo černých šatů. Trochu mi připomínají středovaké šaty a toto zjištění mnou zvláštním způsobem zachvěje. Znovu se ale rozebíhám, ačkoli nevím kam, a tentokrát si šaty pevně držím, abych už o ně nezakopla. V tu chvíli se přede mnou zjeví jakási postava. Napínám zrak, ale nedokážu rozeznat, co je ta osoba zač. Vidím jen temnou siluetu jakéhosi chlapce. Blíží se ke mě pomalým krokem. Je už jen pár metrů ode mě, ale já stále nedokážu rozpoznat jeho identitu, neboť má tvář zahalenou černou kápí. Přistoupí ke mě blíž a blíž, až stojí jen pár centimetrů ode mě. A já nejsem s to se hnout. Skoro ani nemůžu dýchat. Jen se dívám na zahaleného chlapce a v duchu se ptám, co se to tu děje. Možná, že kdybych tuto otázku vyslovila nahlas, dostalo by se mi odpovědi. Nebo i ne. Rty neznámého se mihnou v úšklebku.

„Co jsi zač, děvče? Znám tě?“ ptá se, ale rty nepohne. Stále přede mnou stojí jako socha a já taktéž stojím před ním. Ten hlas také nedokážu rozeznat, je všude kolem mě, jako kdyby ho šeptaly stovky různých lidí.

„Cožpak nevíš, jestli mě znáš, když se na mě teď díváš?“ zaslechnu teď sama sebe říkat, ale ani já nepohnu rty. Nechápu, co se to se mnou děje. Kde se ve mě vzala odvaha nechat ta slova vyjít ven? Myslet na takové věci teď ale není čas.

„Máš na hlavě kápi,“ usměje se chlapec a já si pomalu sáhnu na hlavu a zjišťuji, že jsem stejně zahalena jako chlapec. „Odkryj ji.“

Nejprve ji chci odkrýt, ale najednou jakoby se něco v mém těle hnulo. Jako kdyby mi všechny mé svaly říkaly, ať nedělám, co chlapec říká. Ať neposlouchám jeho slova, ať už tu s ním nejsem ani jedinou minutu a ať se od něj dostanu co nejdál. Nedokážu je neposlechnout. Rozeběhnu se pryč, běžím pryč z lesa, co nejdál od něj.

„Ne! Riku, nedělej to! Musíš zůstat v lese!“ Volá za mnou chlapec, tentokrát svým hlasem, ale já nejsem schopna ho vnímat. Jak mi vůbec řekl? Nevěřím ničemu co říká. Běžím dál, dál, až nakonec lesa. Les je uu konce, já stojím na útesech skály, A začnu šíleně křičet. Křičím bolestí a hrůzou, ale nic mi nepomůže. Pak už jen cítím něčí ruce, které mě berou do náruče a zase pouští. A já padám podél útesů dolů. Nekonečně dlouho padám do rozbouřených vln…

–

Proberu se s výkřikem a zmateně se kolem sebe dívám. Jsem celá zpocená. Ale jsem doma. Ležím ve své posteli, venku pomalu vychází slunce. Byl to jen sen. Přes to jsem stále vyděšená a už se neodvažuji znovu usnout. Unaveně vyjdu z pokoje a otevřu dveře do koupelny. Zamknu za sebou dveře a zalezu do sprchy. Chvíli přemýšlím o tom snu. Stále se cítím trochu rozrušená a ani příjemná stékající voda po mých zádech mi nepomáhá pustit to celé z hlavy.

Spláchnu si z vlasů pěnu a usuším se. Pak se obléknu, začnu si čistit zuby. Stojím před zrcadlem a zatím pozoruji se v zrcadle. Nikdy jsem na sobě neviděla nic zajímavého. A teď, když tu teď stojím a dívám se sama sobě do očí, ptám se sama sebe, co na mě vlastně Niall vidí? V čem jsem vlastně tak výjimečná, že ze všech holek na světě pozval na rande právě mě? Když nad tím tak přemýšlím, je to vlastně úplně kouzelné. Na světě jsou miliardy lidí, ale já se zamiluji právě do něj a on do mě. Musím sebou trhnout. Vážně je možné, že by do mě byl Niall zamilovaný? Skloním hlavu dolů a vypláchnu si ústa. Jsem pro něj vůbec já dost dobrá?

Znovu zvednu hlavu a podívám se do zrcadla. A pak hrůzou zalapám po dechu a nejsem s to se hnout. Za mým odrazem stojí dva chlapci s černou kapucí.

„To on není dost dobrý pro tebe, Riku…“ ozve se jeden z nich.

„Nech ji, ona není Riku!“ řekne ten druhý. Zběsile se otočím, za mnou však stojí jen jeden chlapec v černé kapuci. Vydechnu úlevou. Jen blázním, mám už halucinace… Žádné hlasy jsem neslyšela a v odraze byl jen jeden chlapec, ne dva.

„Co tu chceš?“ vyhrknu na bratra a opřu se rukama o umyvadlo. Bratr si z hlavy strhne kapuci od mikiny a věnuje mi jeden ze svých úšklebků, který jsem dlouho neviděla. Co má můj bratr v plánu?

„Je to snad jen tvoje koupelna?“ zeptá se a já znervózním.

„Kdo je Riku?“ vyjedu na něj a sama sobě se divím. Jak by něco takového mohl můj bratr vědět? Jsou to jen mé vidiny a slyšiny, já blázním a zatahuji do toho jeho. Asi už vážně nejsem v pořádku… Bratrův úšklebek však zmizí a on se zatváří zděšeně. Mýlím se snad? Má s tím přece jen něco společného? Přestávám všemu rozumět.

„Proč se na ni ptáš?“ zašeptá můj bratr a silně mě chytne za zápěstí. Vyjeknu bolestí, on to ale ignoruje. Jen do mě zarývá svůj pohled. „Proč se na Riku ptáš?“ zopakuje a za každým slovem udělá odmlku.

„Pusť mě!“

„Odpověz mi!“ zatřese mnou. Dívám se na něj s údivem v očích. I on mě pozoruje tmavýma očima povolí. Rychle rukou ucuknu a dám si obě ruce za záda. Bratr se opře čelem o zeď a rukama si projede černé vlasy. Mám strach. Vím, že můj bratr umí být cholerický, ale ještě nikdy nebyl ke mě takhle agresivní.

„Promiň, to jsem nechtěl,“ zamumlá a otočí se ke mě. V očích má bolestný výraz. Já mlčím. Ani vlastně nevím, co bych měla říct. „Nevíš, jak mi je. A já nevím, co mám dělat. Jsem zoufalý, Airi!“

„Mně… mně se můžeš svěřit. Sice spolu poslední dobou nevycházíme. To všechno s Joonasem a s tátou. Ale jsem tvoje sestra. Jsem tvoje sestra a ty jsi můj bratr a říkej si co chceš, záleží mi na tobě. Nechci, abys byl nešťastný. Můžeš mi říct cokoli, třeba ti pomůžu.“

„Nemůžeš mi pomoct!“

„Ale můžu tě vyslechnout.“ Dívám se mu do očí a držím ho za ruku. Bratr na mě pohlédne a pak se ode mě odpojí. Chvíli je ticho a pak prohlásí:

„Pojď se projít. Pojď se projít a budu ti vyprávět o Riku.“