Jedu podzemní dráhou a přemýšlím, co se za tu noc vlastně stalo. Nejprve jsem tomu sama příliš nerozuměla, nedávalo to smysl, ale pak se mi to vyjevilo před očima a mně bylo náhle všechno jasné. Je to tak prosté. Přijde chlapec, uroní slzu a můžu říct slunci sbohem. Lidé, co o tom něco ví, by namítli, že je to hloupost, že chlapec roní slzy po nocích a já v noci venku nebyla, jen ráno s Taylorem. I mě to nejprve připadalo divné, ale jak říkám, pak mi to došlo. V noci jsem totiž venku opravdu byla. Běžela jsem lesem a za mnou běžel on, ten prokletý. A ve chvíli, kdy jsem padala z toho útesu, na mě dopadla jeho slza. Zní to naprosto absurdně, a přece tak smyslně. Nedopadla jsem. Dostala jsem ještě šanci vyslechnout mého bratra.

Proč by mi to dovoloval? Někdo se za mě přimluvil. A já vím kdo. Protože zatímco já jsem se probudila, ona dopadla do vln moře a alergie si ji vzala. Kvůli mně. A kvůli mému bratrovi, kterému na ní tolik záleželo. Hloubají mnou výčitky svědomí. Měla jsem bratrovi o Riku říct, měla jsem mu říct, co se stalo, že Paul měl pravdu. Protože Riku skutečně sídlí ve mně. A mě to začíná děsit.

Potácím se ve svých myšlenkách, když si uvědomím, že dráha zastavila na delší dobu a starý muž mi pokyne, abych vystoupila. Poslechnu ho a pomalu a nejistě vycházím ven. Všechno tu vypadá téměř stejně, jako když jsem vyjížděla. Jen naproti mně stojí velkými písmeny nápis: TEMNÉ STREDISK. Nápis působí velmi staře, je poničený a nemůžu si nevšimnout, že chybí háček nad R a O na konci. Kam teď? Muž z podzemní dráhou už odjel, žena, kterou jsem viděla uvnitř odchází na jednu stranu s dítětem v rukou a vychází po schodech nahoru. Podívám se na druhou stranu. Trochu mi to připomíná klasické metro, s tím rozdílem, že ty druhé schody, na které se dívám, vedou ještě níž. Nervózně se rozhlédnu a nakonec se po těch schodech vypravím dolů. Usuzuji, že po schodech nahoru nejspíš chodí návštěvy.

Přede mnou je velká železná brána. Snažím se jí tiše otevřít, ale dělá to jistý rámus. Znovu ji zavřu. Nyní vidím tmavý zámek. Všude kolem je tma a černo, nikde žádné barvy. Tak jak znám středisko s obrázků. Jdu po cestě a všechno mi připadá divné. Čekala jsem uvítací ceremoniál? Ne, ale tohle je zvláštní. U brány by mohl alespoň někdo být, kdo by nového alergika zasvětil. Kráčím dál a až moc se třesu. Všechno je až moc divně.

„Jdeš špatně,“ ozve se dívčí hlas. Rozhlédnu se kolem sebe. Nikde nikdo. „Jdeš špatně,“ ozve se znovu a já si uvědomím, že to říkám já a ne tak docela já. Přestože bych se nejraději otočila a utekla bych odsud co nejdále, ovládám se a navzdory hlasu, který vycházel z mých úst jdu dál ke středisku. Zdá se mi, že se mi naschvál vzdaluje. Cítím se stísněně. Stísněná a osamělá uprostřed věčné tmy. Už nikdy neuvidím sluneční světlo, pomyslím si a chce se mi plakat. Až doteď. Teď teprve mi začíná docházet, co všechno jsem se slunečním světlem vlastně ztratila. Jsem sama uprostřed tmy. Sama uprostřed tmy.Najednou se všechny mé pocity derou na povrch. Už nemám sílu jít dál a tak klesám na kus kamene a rozbrečím se.

Otvírám oči, nejspíš jsem usnula. V dáli jsou slyšet nějaké hlasy. Unaveně proto zvedám hlavu a hledám jejich zdroj. Pár metrů od střediska stojí tři chlapci a něčemu se smějí. Zajisté zarudlýma očima na ně hledím, jako na nějaké zjevení. Náhle se se mnou jeden z nich spojí pohledem. Nestačím ani nasucho polknout, než na mě tentýž chlapec zavolá.

„Hej ty!“ Nejsem schopna se hnout, ale zdá se, že ani nemusím, nýbrž skupinka chlapců míří ke mně. Cítím, jak mi dásně drkotají o sebe a nejvíc ze všeho si v tuto chvíli přeji to zastavit. Objímám se rukama a skupinku chlapců pozoruji. Brzy ke mně dobíhají.

„Vy jí znáte?“ otočí se na kamarády, ale ti jen krčí rameny. Vím, že bych měla něco říct, ale nejsem schopna jediného slova. A tak na tmavovlasé chlapce jen hloupě zírám a nejraději bych si na místě vlepila facku.

„Jsi tu nová?“ zeptá se jeden z nich. Vzchopím se a kývnu hlavou. „Ale tady nemáš být. Tady je chlapecké středisko. Budeš mít průšvih jestli odtud hned nevypadneš,“ ušklíbne se.

„Já… nevím kam mám jít,“ zašeptám a připadám si až moc trapně.

„Dovedu tě tam.“ Podívám se po tom milém hlase. Ten, komu patří, má světle hnědé vlnité vlasy a přívětivé oči. Usměje se na mě a já mu úsměv oplatím.

„A ty z toho nebudeš mít průšvih?“ Všichni se na sebe podívají a pak se začnou smát. Nerozumím, o co tady jde, ale radši se neptám, nebo se budu cítit ještě mnohem hůř. Já a ten milý chlapec míříme směrem k chlapeckému středisku.

„Jsem Airi,“ zamumlám, protože mi to ticho po pravdě leze trochu na nervy.

„Já Harry,“ odpoví a znovu se na mě pousměje. „Nevadí ti, když s námi půjde ještě Santie?“ Nadzvednu obočí, jelikož mám tušení, o kom mluvím, ale řeknu, že nevadí. Brzy se s ní však setkávám. Vybíhá ze dveří do chlapeckého střediska a obejme Harryho kolem krku. On nás seznamuje. Ta dívka se jmenuje Aleksanteri Infianová a Santie je podle všeho její přezdívka. Harry ji vezme za ruku a všichni tři obcházíme středisko. Brzy se od nás Harry odpojuje s tím, že by už měl raději jít. A tak kráčím s zrzavou dívkou sama. Když jdeme po kamenité cestě vzhůru po svahu, uvědomuji si že je čím dál větší tma. Ještě před chvílí se po krajině rozléhalo jemné bílé světlo, ale teď vše osvětlují než lampy, jejichž světlo není příliš zářivé.

„Začal den,“ vysvětlí Aleksanteri, jako kdyby mi četla myšlenky. Nechápavě zvednu obočí. Ve světě, kde jsem žila, byla přes noc tma a v noci světlo. Tady je to ale samozřejmě jiné, hlavně proto, že tady je slunce zakázané.

„V noci svítí měsíc, je světlo. V dne zapadne, je tma. Objev roku!“ prohlásí sarkasticky a já se donutím zamračit. Aleksanteri se však začne smát, i když vůbec nechápu, co je tady k smíchu. Mám naopak chuť se zase rozbrečet, ale nechci působit zase jako úplná chudinka a tak raději nic neříkám. Vyjdeme na horu na svah. Vidím před sebou další starý zámek, před kterým se rozléhá malé, nejspíš uměle vybudované, jezero. Voda je nejspíš zcela čirá, avšak nyní působí černě, protože odráží tmavou oblohu. Tmavá obloha a žádné hvězdy. Na tohle si budu muset zvyknout.

Zanedlouho jsme u ebenových dveří budovy, které jsou zdobeny vyřezávanými vzory. Okamžik stojím a prohlížím si je. Slyším Santie, jak si odfrkne, pak protočí oči a dveře otvírá. Pomalu jdu za ní. Vstupní hala je zahalená temným odstínem šedi. Vše působí temně a opuštěně, přesně jak jsem si to ve svých myšlenkách představovala. Temné,chladné, opuštěné místo… Zjišťuji, že se mýlím, když Aleksanteri otvírá jiné dveře, téměř stejně zdobené, jako ty vstupní. Poznávám, že půjde o něco jako společenskou místnost. A tam to vůbec nevypadá tak mrtvě. Na stropě svítí několik světel. Nábytek tu není tak starý, jako v hale, naopak. Po místnosti jsou rozsázené moderní pohovky, židle a stoly. Hraje tiše hudba. Nikdy by mě nenapadlo, že tady se také hraje hudba, a když ano, pak možná pohřební písně na klavíru, nebo houslích. Čekala jsem, že dívky budou v šatech gotického stylu, tak jak jsem je vídala na některých fotografiích v novinách. Uvědomuji si, jak jsem ve svých vědomostech zastaralá.

Z reproduktorů hraje totiž jedna z nejnovějších písní od Linkin Park, dívky se smějí, tančí a debatují. Na sobě mají místo očekávaných gotických šatů džíny, tílka a minisukně. Když zaregistrují přicházející Aleksanteri, všichni ztichnou, začnou se na ni usmívat, ale ona se na ně ani nepodívá. Dav se rozestupuje, když prochází a ona si stoupá na pódium. Pokyne mi, ať jdu za ní a já to neochotně udělám.

„Holky, ticho!“ zvolá, i když všichni mlčí. „Dnes večer mezi naše řady přibyla nová alergička.“ Pokusím se usmát, ale když Santie znovu promluví zmizí mi úsměv z tváře a úplně celá zblednu. Jsem v šoku a téměř nemohu dýchat. A v hlavě mi stále zní ta slova.