Příliš si z toho dne nepamatuji. Vím jen, že dívky se tvářily překvapeně, nadšeně a i trochu vyděšeně. Ale nevinně. To jen Aleksanteri, když se na mě podívala, měla v očích takový ten ďábelský výraz, který pronásleduje lidi v nočních můrách. Ona věděla, jak to na mě zapůsobí. Odkud to ví? Nedokázala jsem se pohnout, zamotala se mi hlava. Najednou všechno bylo rozmazané a pak prostě splynulo v černo. Omdlela jsem.

Teď se probouzím v tmavém, kamenném pokoji. Není jako společenská místnost. Ten pokoj je skutečný, jak jsem si ho představovala. Pomalu mi připadá, jako kdyby se proti mně všichni spikli. Jako kdyby to měli připravené, celý můj život, kdyby si předávaly tak, jako dívky při přebírání. Ale já přece nejsem hloupý kus provázku. Chce se mi brečet, ale nemám žádné slzy. I ty my snad byly odepřeny? A tak jen ležím, zírám do stropu a modlím se, abych na místě zemřela, všechno by pak bylo jednodušší. Hlavou se mi přemítají myšlenky, proč to Aleksanteri udělala. Co zlého jsem provedla? Proč mi chtěla ublížit? Odkud ví o Riku? Na nic z toho si nedokážu odpovědět a není tu snad nikdo, kdo by mi pomohl. Komu můžu věřit? Jsem až moc zmatená.

Posadím se a všímám si světlovlasé dívky, která sedí na druhé posteli. Dívá se na mě hnědýma očima a já jí pohled oplácím.

„Co jsem udělala?“ zašeptám a celá se třesu. Znovu je mi mdlo a dívka ke mně ihned přiskočí. Drží mě kolem ramen, abych neupadla.

„Co bys měla udělat?“

„Co jsem udělala Aleksanteri? Proč mi to udělala?“

„Pssst, uklidni se, Riku…“

„Já nejsem Riku! Nejsem Riku, jasný? Jmenuji se Airi, Airi Mensisová a ona to až zatraceně dobře ví! Tak proč, proč mě představila jako jí? Co je vůbec zač?“ Dívka mě tiší a já si sedám zpátky na postel, protože při mém výstupu jsem vyskočila na nohy. Neudělalo mi to dobře, jsem až moc slabá.

„Dobře, dobře. Tak Airi? Fajn, já jsem Kirsi. Mám za úkol tu na tebe dohlédnout, než budeš schopna se přesunout do ložnice. Budu ti vyprávět o Aleksanteri, počkej.“ Kirsi vstala, postavila se do dveří a rozhlédla se po chodbě. Pak dveře znovu zavřela. To jméno znám, ten tmavovlasý chlapec si myslel, že jsem Kirsi. Nic ale neříkám, protože chci vědět o té proradné holce. Kirsi se posadí vedle mě a mluví opravdu tiše. Je víc jak zřejmé, že má strach, aby nás nikdo neslyšel.

„Aleksanteri je divná. Ona je tu nejdéle z nás. Byla tu při první sféře. Jednoho dne se ale stala strašná věc. Byl den po novu a oni se nedokázali skrýt. Říká se, že se Santie úplně pomátla. Den po novu se totiž na obloze objeví slunce, aby vynahradilo světlo měsíce, které chybělo. To je nebezpečné a je třeba se ukrýt tady ve sklepení. Slunce ještě nebylo v plném proudu, takže bylo bezpečné zůstávat v pokojích. Ale ona šla ven. Paprsky ji pomalu začaly spalovat. Běžela dovnitř, ovšem dveře se za ní zavřely. Trvalo několik minut, než se jí podařilo je otevřít. Proces umírání je ale samozřejmě o hodně delší. Běžela okamžitě do sklepení, zamkla se tam a nikoho tam nechtěla pustit. A všichni zemřeli, kvůli ní. Je nebezpečné si s ní zahrávat, protože ona je schopna všeho. Dívky tu z ní mají strach, ty co vědí, třeba já, protože jsem tu déle. Ale ty nové ji prostě jen milují. A ona si přeje aby to tak bylo. Má pod křídlem všechny dívky i některé chlapce z vedlejšího střediska. Budu vážně hodně potrestána, když se dozví, že o tom víš. Jasně že si nepřeje, aby se o tom vědělo. Že je… psychopatka. Ona má navíc schopnosti. Dokáže proniknout do lidského nitra a když je dost silná a snaží se vážně dlouho, může ho zničit a udělat z tebe šílence,“ šeptá a já na ní nepřestávám upírat pohled.

„Umí číst myšlenky?“ Kirsi zavrtí hlavou.

„Ne, jinak. Ona vidí tvé nitro co nosíš uvnitř. Ne myšlenky, pocity, kdybychom si chtěli hrát, řekněme, že duši. Tvé já, které v tobě žije. Dokáže ho určit. V tobě nejspíš viděla tu Riku. Ale to je divné, protože ona se nikdy nemýlí. Je možné, že by se spletla?“ Zavrtím hlavou.

„Ne, pokud je to tak, pak má pravdu. Část Riku, dalo by se říct, ve mě žije.“ Nechci vysvětlovat nic víc. V hlavě se mi vybaví obraz mého bratra a začne se mi po něm stýskat. Měla jsem s ním mluvit, rozloučit se. Tak moc mi chybí. V mysli se mi zobrazí obrazy lidí, které nepouštím z mysli. Táta, Konsta, Niall, Taylor, matka, Joonas, nakažená dívka, Viena, tmavovlasí chlapci, Harry, Aleksanteri, Kirsi… Je možné, že tolik lidí sehrálo v mém životě důležitou roli jen za pár dní?

Zalapám po dechu a chvíli mi trvá, než to okážu vstřebat. Ta tmavovlasá dívka je tady. Můžu s ní mluvit. Protože ji jsem si oblíbila, byla mi víc než sympatická, je tu nová a já s ní soucítím. Musím zařídit, aby nespadla do vlivu Aleksanteri. Je přece jen ze stejného města, jako já. Hlavou mi však proběhne ještě jedna myšlenka a zlobím se na sebe, že mi to nedošlo už toho večera, když jsem šla na rande s Niallem. Bylo to tak očividné, ale já byla úplně slepá, tak jako vůči svému bratrovi. Jsem ráda, že jsem se změnila.

„Kirsi, znáš všechny dívky, co tu žijí?“

„Ano, proč se ptáš?“ odpoví Kirsi a já chvíli přemítám, jestli jen nedělám ukvapené závěry, ale nakonec se přece jen na dívku pronikavě zahladím a promluvím:

„A neznáš holku, co se jmenuje Viena?“ Vyslovila jsem to nahlas. Kirsi vyvalí oči, ale potom kývne.

„Ano, znám. Odkud ji znáš ty?“ ptá se, ale já její otázku ignoruji. Vienu znám až moc dobře, ona by se nikdy nenechala podmanit vůlí té zrzavé potvory, to vím jistě. Skoro Aleksanteri ani neznám, ale už od začátku vím, že na ní není ani stopa dobrého.

„Ona není pod vlivem Aleksanteri, že ne?“ Kirsi zavrtí hlavou a já si oddechnu, nemýlím se. Pak mě ale Kirsi úplně vyvede z míry a je mi na omdlení.

„Hůž. Viena a Aleksanteri… jsou nejlepší kamarádky,“ vydechne a já na ni nevěřícně hledím. Kolik překvapení mě tu ještě čeká?