Probouzím se přemýšlím, jestli to, co se včera stalo byl sen nebo skutečnost. Ještě stále cítím Niallovy rty na těch mých. Rozhodnu se nemyslet na všechny ty slzy a snažím se udržet v paměti jen ten polibek. Usměji se, jelikož se mi daří. Cítím se víc jak skvěle a potřebuji se vymluvit, proto beru do rukou mobil a vytáčím číslo kamarádky.

„Haló?“ ozve se.

„Konsto? Ach, já jsem asi ten nejšťastnější člověk na světě!“ vyhrknu na ním a skočím na postel. „Neuvěříš, co se mi včera stalo! Ach, můj ty bože, Konsto, kdybys jen věděla jak úžasně se cítím! Víš, jak mě Niall pozval tam v parku do kina?“

„Ano…“

„Já samozřejmě kino prošvihla, ale šli jsme se projít a seděli jsme na lavičce a pozorovali vlnky jezera a všechno bylo úžasný a pak… Pak mě políbil!“

„Počkej… Airi, tys… tys byla… u jezera?“ ptá se patrně Konsta s trochou údivu. Povzdechnu si.

„Já ti tady vyprávím o mém nejšťastnějším okamžiku a tebe zajímá tohle… Ale jo. Já prostě myslím, že už byl čas. Nemůžu se tomu navěky vyhýbat, Kon. Věděli to všichni. A teď o vím i já. Co se stalo, stalo se. Život jde dál a já prostě musím jít dál. Všichni musíme jít dál. A hele… k tomu Niallovi, neuvěříš, co mě zdrželo! Tomu prostě nebudeš věřit, Kon!“

„No tak mluv už!“ vyjede na mě Konsta. Nadechnu se.

„Někoho jsem potkala. Nebudeš mi…“

„Ne,nebudu ti věřit koho. Sakra, Ai! Z tebe to leze jako z chlupaté deky! Tak vymáčkni se už! Koho jsi potkala?“

„Vienu Roovovou.“ Chvíli je ticho. Slyším, jak kamarádka zatají dech.

„Vienu Roovovou? Tu Vienu Roovovou? A… řekla ti… kdy.. zůstane?“

„Ne, nic mi neřekla. Spěchala jsem za Niallem, jelikož už tak jsem měla zpoždění. No a už se to asi nedozvíme, protože jsem blbá a neptala jsem se. Viena odjíždí zítra ráno.“

„Ty potkáš Vienu a nezeptáš se jí vůbec na nic?“

„Nechápeš to.“

„No, to teda nechápu. A… jaká je Viena? Je to furt ta stará Viena, kterou jsme znaly?“ Zavrtím hlavou. Pak nad sebou zakroutím očima.

„Ne, není to Viena, kterou jsme znaly. Je jiná.“

„Jak jiná?“

„Jiná. Vyspělejší. Už to rozhodně není puberťačka, Koni.“

„Hu! Už má na čele vrásky?“ Ušklíbnu se a zase ze sebe slyším vyjít jakýsi povzdech.

„Víš, přece jak to myslím!“

„Jasně. Jasně, promiň. Jen… prostě tomu nemůžu uvěřit. Však víš, tk dlouho jsme ji neviděly a najednou. Viena je zpátky? To je zkrátka neuvěřitelný!“

„Říkala jsem ti to.“

„Airi! Snídaně!“ Zaslechnu matčin hlas z kuchyně. Rozloučím se s Konstou s tím, že si o tom promluvíme v pondělí. Pak hovor ukončím a seběhnu dolů na snídani. Začíná nový den plný očekávání. S tímto dnem začínám znovu. Prostě odedneška jdu dál. Protože všichni musíme jít dál.

„Pamatuješ si na tu mladou nešťastnici?“ říká mamka, když všichni tři sedíme u večeře. Já posedávám naproti bratrovi a snažím se nepohlédnou na něj, jelikož spolu stále nemluvíme, když se obracím za matkou. Zatvářím se trochu rozpačitě a zmateně. Nemám totiž absolutní ponětí, o čem mamka mluví, tak je pozvednu obočí a začnu žvýkat knedlík v ústech.

„Však víš, tu dívku ze silnice. Tu, jak…“ Vzpomenu si. Se vším tím s Niallem a s Vienou a tak různě jsem na ubohou alergičku málem zapomněla. S náhlým pochopením nadzvednu hlavu.

„Ano?“ říkám a čekám, co chce maminka říct.

„Mluvila jsem s jejími rodiči. Naštěstí měli rozum a nenechali tu chudinku na pospas slunci. Po tom co se to stalo ji nechali jeden den doma ve sklepě. Její matka tm byla celou dobu s ní, prý hodně brečela, stále dceru objímala. Ach. Když zapadlo slunce, okamžitě nasedli do letadla a ještě tu noc se dívka ubytovala ve středisku. Její rodiče vypadají dost zničeně. Ani se jim nedivím, nedokážu si představit, kdyby se něco takového stalo vám… Musí to být hrůza.“ Mamka pohlédne očima na mě i bratra.

„To si nemyslím,“ ozve se můj bratr a spolkne kus řízku.

„Nezačínej s tím znovu…“

„Nemyslím si, že je to zas taková hrůza,“ úmyslně mě ignoruje bratr. „Já bych se s tím smířil. Je to jen něco jako vlastní byt…“ Matka i já se na bratra pronikavě zadíváme. Ona s údivem a strachem v očích, já s výčitky a jiskrami vzteku.

„Tohle neříkej,“ zašeptá matka.

„Proč? Víš ty co, vlastně bych si docela přál, abych i já trpěl alergií.“ Vyvalím na něj oči a matka se zvedne. „A tobě by to bylo stejně jedno.“

„Jak můžeš něco takového říct?! Vždyť víš, že by mi to nebylo jedno!“

„Proč? Pořád bys měla svoji milovanou Airinku!“ zakřičí na matku bratr a také se postaví. Já se schoulím v židli a snažím se zmizet. Tohle nedopadne dobře…

„Jsem tvoje matka! Miluji tě, to přece víš!“

„Ale ne víc než jí.“

„To není pravda… Mám vás ráda oba stejně.“

„Lžeš! Od té doby co táta umřel se všechno točí jenom kolem ní! Airi támhle, Airinko tady! Mám pro tebe zprávu! Já taky existuji! Ale tobě je to asi úplně ukradený. Je mi to stejně jedno. Protože ty jsi mi taky úplně ukradená!“

Au. Můj bratr právě dostává tvrdou ránu do tváře, až se mu hlavu otočí ke straně. Vztekle práskne do talíře na stole a shodí ho na podlahu. Ihned se rozbije. Bratr se rozbíhá nahoru po schodech a slyším, jak za sebou zamyká dveře. Mamka se zhluboka nadechne a po chvíli také rychle odchází z kuchyně. Povzdechnu si. Vypadá to, že budu muset všechno uklidit. Tiše se modlím. Kéž by stačilo uklidit jen nádobí…