Zase přijdu s něčím šíleným, co nikdo nečekal. Ano, už to znáte. Aneb kapitola speciálně pro Denysku (Santie) za dnešní den. 😉 Když už to máš teda všechno dočtené… tak ti přinesu něco dalšího. 😀 Obsáhla jsem kus našeho sourozeneckého vztahu. 😀 A když už jsme u toho, tak nějak mě napadá… nevadí ti, že z tebe dělám šílenou, sadistickou, psychicky labilní holku kterou většina světa nenávidí? (Až na mě!) To se náhodou skvěle příčí s tím že normálně tě každý miluje. 😀 No, zase melu kraviny. Pro ten normálnější zbytek světa… Dneska jsem byla s na svém autorském čtení (s Deny samozřejmě) a bylo to fajn. I když teda už asi hezkou řádku dní nechci vidět metro, které mi moje otravná sestra totálně znechutila. (Plus ten zfetovaný idiot co stál mezi vagony, něco kouřil, s flaškou v ruce a tancoval a málem spadl pod metro, ale to je vedlejší.) No, brzy ještě přidám fotky. (čti: přidám fotky které zkopíruju od Deny až je přidá) By bylo všechno, tak ať se kapitola líbí. 😉
Věnováno bráškovi
14.
Odtáhnu se od Vieny a nemám slov. Co to má znamenat? Proč mě sem Nate přivedl? Vůbec ničemu nerozumím. Zase, poslední dobou se mi to stává až moc často. Přejíždím očima z Nata na Vienu a zase zpátky a čekám na nějaké vysvětlení. Ani jeden z nich avšak nic neříká.
„Vieno? Já ničemu nerozumím,“ oznámím a Viena se zasměje.
„Tak se posaď, ráda ti na všechno odpovím!“ Uposlechnu ji a posadím se po jejím boku na postel, zatímco Nate se pohodlně usadí v okně.
„První otázka. Kdo je on?“ vyhrknu trochu nevychovaně. Nate se ušklíbne.
„To je Nathaniel. Nate, už jste se jistě seznámili. Nate bydlí vedle ve chlapeckém středisku. Známe se spolu už dlouho, snad od doby, co jsem sem přišla. My dva jsme pár,“ oznámí s úsměvem a já trochu vyvalím oči. Viena nikdy nebyla moc na kluky. Chci říct, že se jí líbí kluci, ale co si pamatuju, snad nikdy si nikdo její přízeň nezískal a ona nikdy s nikým nechodila, ani nebyla na rande. Ale Vienu mám odjakživa ráda, tak jí věnuji upřímný úsměv, jelikož jí hezký vztah skutečně přeju.
„A proč mě sem přivedl?“
„Řekla jsem mu aby tě našel. Od doby, co jsi tu jsme spolu ještě nemluvily a to mi přišlo vůči tobě nefér. Musíš mít přece spousty otázek! A mimo to, Airi, v jakém stavu tě to přivedl? Já jen… krvácíš.“
„To radši nechtěj vědět, co zrovna dělala když jsem ji našel,“ pousměje se Nate, já ho probodnu pohledem ale sama musím uznat, že se nad tím nejde neusmívat. Viena se na nás oba tázavě zahladí. „Airi zrovna byla uprostřed rvačky s Santií.“ Viena zalapá po dechu.
„Airi!“
„Co je?“
„To přece nemůžeš. Jak tě vůbec mohlo napadnout, poprat se s Aleks?“ Zakroutím očima, odfrknu si a pronikavě se na Vienu zadívám.
„Proč se jí zastáváš?“
„Já…“
„Vlastně je to jedna z mých dalších otázek. Nerozumím tomu. Já tě znám odjakživa, Vieno. Vím jaká jsi, alespoň jaká jsi vždycky byla. Byla jsi tak úžasná holka, která nechtěla vyčnívat. Které bylo jedno, co říkají ostatní. Byla jsi vždy svá, nikomu se nepřizpůsobovala. A pak nechápu, proč Aleksanteri. Proč se kamarádíš s někým, jako je ona? Na té holce není nic dobrého! Tak… proč je prostě někdo jako ona tvoje kamarádka?“ Neubráním se tomu. Prostě to musím vědět. Viena se nadechne.
„Airi, Aleksanteri není moje kamarádka.“
„Tak proč pak-„
„Aleksanteri je moje sestra.“ Spadne mi dáseň. Co všechno tady o tom nevím? Co všechno nevím o lidech, s kterými jsem vyrůstala? Proč mi připadá, že každý kolem mě ví všechno, jen já pořád zůstávám mimo?
„Cože?!“ Postavím se a rozhodím rukama. „Sestra? Ale… Ach, můj… To přece nejde! Nemůže být tvoje sestra, vždyť to je šílený!“
„Je to tak. Vím, že to musí znít absurdně, ale je to pravda. Matka nechtěla, aby někdo o mé sestře kdy věděl. Ona na tom nikdy nebyla psychicky dobře, víš? Ale vždy jsem za svou sestrou stála. Matka na ni často křičela, že není normální. Její agresivní sadistické sklony se zhoršovaly. A ona na to byla dokonce pyšná. Když bylo Aleks devět, matka se zhroutila, řekla mé sestře, že nejhorší co se jí kdy mohlo přihodit bylo, že se Aleks narodila, že není v pořádku. Poslala ji do psychiatrické léčebny. Já jsem matku prosila, nechtěla jsem sestru ztratit. Vždy jsem ji tolik milovala. Ale matka na mě nedbala. Přestože mi zakázala Santii vídat, navštěvovala jsem ji i bez svolení. A jednoho dne mi oznámili, že má sestra dostala alergii. A pak postihla i mě a já byla šťastná, když jsme mohly být znovu spolu. Nechápeš to, Airi? Já ji miluju.“
Zírám na Vienu jako blázen. A v hlavě se mi vybaví vzpomínka na její mladší sestru, o které většinou nemluvila. Já ji potkala jen jednou a v tu chvíli jsem ani nevěděla, že je to Vienina sestra. K Vieně na návštěvu jsme nikdy nechodily, ale jednou jsem jí šla dát mobil, který si u mě zapomněla a otevřela mi malá holka, to už je hodně dávno. Mohlo mi být tak jedenáct. Skutečně už je to několik let, ale já si ten okamžik pamatuji doteď, i když mi na nějakou dobu vymizel z mysli.
„Ahoj?“ usmála jsem se tehdy trochu zmateně, jelikož jsem neměla tušení, kdo by ta malá holka mohla být.
„Co tady pohledáváš?“ řekla ta holka nevinným hláskem, který mě ale dost vyděsil.
„Hledám Vienu,“ odpověděla jsem jí a ona vyšla z domu, zavřela za sebou dveře a chytila mou hlavu do dlaní.
„Ať jí chceš cokoli, já jí to vyřídím. Nemá teď na nikoho čas- jen na mě. Takže teď odejdi, než ti tvou krásnou hlavičku utrhnu,“ zašeptala přívětivým tónem. Ale mě to vůbec přívětivé nepřipadalo. Podala jsem té holce mobil a rychle odtamtud utíkala.
Najednou mi dochází děsivé skutečnosti. Aleksanteri pochází z našeho města. Narodila se na stejném místě jako já, vyrůstala v mém okolí celou dobu. A já ji už jednou poznala. Věděla, když mě přivítala ve středisku, že jsem já ta holka s mobilem? Nebo jsem v jejím světě byla tehdy jen další z mnoha? Všechno se mi tím zjištěním, že jsem už Aleks potkala obrací naruby.
„Airi? Airi, jsi v pořádku?“ z myšlenek mě vyruší Vienin hlas. Nejsem schopna nic říct.
„Airi?“
„Já… ona… Měla bych už jít. Musím si ještě něco vyřídit,“ zamumlám a chystám se k odchodu. Viena mě ale zadrží.
„Počkej. Nemůžeš teď vyjít! Zbláznila ses?“
„To by byla sebevražedná akce, holka. Když málem umlátíš Aleksanteri k smrti, je nebezpečné vyjít do chodby plné jejích obdivovatelů,“ ušklíbne se Nate.
„Ona nemá žádné obdivovatele!“ vykřiknu. „Kdybys přišel o chvíli později, slyšel bys všechno co jsem té… holce řekla! A víš ty co? Všechno byla pravda! Nikdo ji tu nemá rád, všichni se jen bojí. Lezou jí k nohám, ale v duchu si říkají, že by se jim jen ulevilo…“ Kdybych ji vážně odtáhla pod sluneční paprsky. Zarážím se kvůli Vieně. Jakkoli je to nepředstavitelné, ona ji miluje a já jí to nevyčítám. Aleksanteri je už přece jen její sestra. Ne, nevyčítám jí to, jen to prostě nechápu. Omluvně se na vylekanou Vienu podívám. Pak se ale znovu chopím slova.
„Já odsud půjdu kdykoli budu chtít Protože- jak už jsem řekla i jí samotné- já se jí nebojím.“
„Tak to bys měla,“ podotkne Nate.
„Je to moje věc!“ odbudu je oba, rázným krokem vyjdu z pokoje a zamířím chodbou ven. Nemám tušení kam jít. Chci být sama. Po chvíli si ale uvědomím, že to v mém případě bude dost těžké.
TY SES ASI TOTÁLNĚ ZBLÁZNILA!
„Tak promiň, že mám svou vůli. Nehodlám se podřizovat ani tobě ani Aleks.“
Vážně ti to nedochází? To jsi natolik hrdá? Tady nejde jen o tebe! Tady jde o celý svět. V takové válce se nemůžeš ohlížet na osobní pocity, rozumíš? Měla by sis zvyknout, že se všechno netočí jen kolem tebe.
Dnes už mi dochází slova. „To si ze mě děláš srandu, ne? Ty mě chceš obviňovat, že jsem samolibá? Nebo co má tahle tvoje přednáška znamenat? A vůbec, já jsem se o nic z tohohle neprosila. Nikdy jsem nechtěla do toho debilního střediska, nikdy jsem nechtěla být alergičkou, nikdy jsem nechtěla proti někomu zbrojit, nikdy jsem nechtěla být součástí nějaké války světla a šera, nebo co to je za blbosti. A jo! Už vůbec jsem nechtěla, aby mi nějaká stupidní nenormální holka mého bráchy vlezla do těla!“
Au. Cítím její emoce. Myslím, že jsem se trefila do černého.
A co si myslíš, že já? Myslíš, že já chci být v tomhle těle? Že chci být toho všeho součástí? Jediná věc co chci je být normální. Mít svoje tělo a být s tím koho miluju. Ale osud ti sám určí, jak to s tebou skončí. To si nevybereš, to je prostě život. Možná je osud i to, že se máš sblížit s Aleksanteri. Tvá osobnost by nám mohla být prospěšná. Říkáš totiž o Aleks, jaká je to bezcitná mrcha, ale víš ty co? Ty jsi stejná. Vlastně se k sobě dokonale hodíte.
Další nevýhoda na tom, dělit se s někým jiným o tělo. Jakmile máte chuť dát té osobě facku, schytáte to taky.