Jednou za patnáct let nastane u Slocumbový smolný rok. Když bylo Ginny (Velké) patnáct, otěhotněla a narodila se malá Liza. O patnáct let později otěhotněla i ona. A nyní se jejímu děťátku blíží patnácté narozeniny a Velká všichni lidé v okolí očekávají, jako kdyby měla pokračovat v rodinné tradici. Velká se děsí dalšího smolného roku, že se objeví další miminko. A ono se skutečně objeví… ale je už roky mrtvé, zakopané na zahradě a smolný rok se náhle stává horším, než si kdy Velká dokázala představit.

Příběh je postaven hlavně na vzpomínkách postav, jelikož v knize jde především právě o odkrývání minulosti. Je vyprávěn z pohledu tří postav. Mosey, lizy a Velké. Všechny tři ženy ve mě dokázaly vzbudit sympatie, i když byly tak zvláštní.

Mosey začíná pátrat po tom, kdo vlastně je, protože začíná pochybovat, že je doopravdy dcerou Lizy a vnučkou velké. Nejspíš je srdcem zločinu a mrtvé děťátko na zahradě s tím má hodně věcí společného. Společně s nejlepším kamarádem Rogerem a novou kamarádkou Patti pátrá po minulosti své matky a zjišťuje, kdo jen může být zač. Mosey je trochu zmatená, protože neví kdo je a nemá vlastně ani jistotu, že je Mosey.

Liza prodělala mrtvici, nyní je vážně nemocná a snaží se najít slova, aby mohla Velké říct něco moc důležitého. Utápí se však ve svém světě, ze kterého jen těžce jde ven, snaží se vzpomenout, jak jaká slova jsou, ale je to příliš těžké. I Liza odhaluje své temné vzpomínky. Každý ve městě ví, jaká byla Liza dřív. Drogově závislá mladá holka, která dávala každému chlapovi, co by mohl být její táta, kterého vlastně nikdy neměla. Kdyby nebylo Velké – ležela by Liza stále někde na dně, v polorozpadlém domě, v mukách, že už nemá peníze na drogy.

Velká nestojí o nic jiného, než ochránit svoje holčičky a zjistit, co tak důležitého jí chce její dcerka říct. Aby pomohla, vyhledává Lawrence, muže, s kterým před dvanácti lety měla vztah a od té doby jí nesešel z mysli. Jako by neměla málo starostí, do jejího života vstupuje milostný život a všechny problémy kolem něho. Velká to nikdy neměla jednoduché, v patnácti jí rodiče i její církev zavrhla a ona se s malým dítětem odstěhovala sto padesát mil daleko, aby začala znovu. Ale když jste jen puberťačka s malým dítětem, je nový začátek dost těžký. Velká se však dokázala postavit na vlastní nohy, jde o neuvěřitelně silnou postavu, kterou jsem ve skrytu duše obdivovala.

Joshilyn vtáhla do knihy silná témata. Zaměřila se na život s drogami, na předsudky lidí, na společenské vrstvy a hlavně na kouzelně čarovnou sílu mateřství. Věřte, že právě Velká je vzorem té nejlepší mámy. Vším tímto dokázala zapůsobit a pevně chytít za srdce, ale především donutit hodně přemýšlet a to i po dočtení knihy. Knížka je psána takovým podivným, tíživým stylem. Velkou silou to na vás tlačí a ve mě dokázala probudit až pocity jako jsou úzkost a deprese, takže pokud máte zrovna opravdu citlivé období, pak si raději nechte Smolný rok na jindy.

Nezamítám však, že je kniha psána čtivě. Zvláštně, ale čtivě a poměrně napínavě. S každou kapitolou hned chcete vědět, co bylo dál, jak to dopadne, jak to vlastně celé bylo, mrazí vás z toho a bezmocně otáčíte stránku za stránkou, ačkoliv nechcete, protože každá další kapitola přináší další tíhu, která vám drtí srdce jako kámen.

Je pravda, že jsem byly z knihy často dost zmatená. Nerozuměla jsem spoustě věcem, hodně krát mi nebylo jasné, kde končí vzpomínka a kde začíná současnost. Místy to bylo poněkud chaotické. A i když jsem nad tím přemýšlela celou noc, doteď vlastně netuším, jak to dopadlo, konec přišel najednou a unáhleně a mě nestihlo ani dojít, že to nějak skončilo. Protože neskončilo – Slocumbovy stále mají problémy, stále řeší tolik věcí a tolik toho, co bylo řešeno, dořešeno nebylo. Ale Jacksonová to prostě ukončila a já jen zírala s otevřenou pusou, co nic nechápe.

Smolný rok je opravdu hodně zvláštní kniha, hodně zmatená kniha, silná a hodně si zahraje s vašimi nejhlubšími emocemi a donutí přemýšlet. Každopádně zapůsobí a stane se knihou na kterou nezapomenete, ale i knihou,kterou nikdy nebudete tak docela chápat. Přece jen, jde v ní více o lidi než v čemkoli, co jsem kdy četla. A lidé většinou nebývají k pochopení.
Původně jsem knize chtěla dát hvězdičky jen tři, ale pak přišla poslední kapitola a ta mě prostě dostala.