Jedna z nejoblíbenějších autorek současné české literatury, Alena Mornštajnová, se do povědomí čtenářů zapsala především titulem Hana, který v sobě skrývá důležité historické téma. Oproti tomu jsou Tiché roky výjimkou – mapují život jedné zvláštní rodiny. Právě proto jsem si ovšem tuto knihu pro své poprvé s Mornštajnouvou vybrala.

V knize se prolínají dvě časové linie dvou hlavních postav. Střídají se kapitoly Dcera – ty, které vypráví hlavní hrdinka Bohdana, která se marně snaží zjistit něco o své minulosti, a Otec, které sledují život Svatopluka Žáka, Bohdanina otce. Perfektní provázanost těchto kapitol posiluje i fakt, že každá kapitola začíná posledními slovy té předchozí.

I přes střídání časových linií a ne úplně jasnou chronologii jsem se však v knize vůbec neztrácela, zkušená autorka si s tímto konceptem dovede velmi dobře pohrát, takže jsem si tento způsob vyprávění úplně zamilovala a fascinovalo mě, jak do sebe všechno postupně zapadá a všechny ty časy se prolínají.

Vůbec jsem neočekávala, že mě kniha tak chytne, ale přečetla jsem ji skoro na jeden zátah – hlavou jsem pořád žila v tichu rodinného domu Žákových. Je to jedna z těch knih, od kterých se čtenář jen těžko zvládne odtrhnout – a není to akčním dějem ani stupňujícím napětím, ale naléhavostí příběhu, která mi prakticky nedovolila se věnovat čemukoliv jinému.

I přes tíhu Tichými roky zavěšenou na srdce se ale román čte tak lehce. Zamilovala jsem se do krásné češtiny, s kterou si Alena Mornštajnová umí hrát a kouzlit věty, které se mi pravděpodobně na delší dobu zapsaly do srdíčka. Pro milovnici jazyka jako jsem já to je prostě fakt hedvábné pohlazení po duši.

O knize Tiché roky bych mohla básnit fakt dlouho. Každou další kapitolou mě něco překvapilo, ani na chvíli mě to nepřestalo bavit, styl psaní je naprosto perfektní, zápletky nečekané a originální, postavy se skvěle vypracovanými charaktery, ze kterých téměř křičí jejich lidskost. Nemám snad nic, co bych mohla vytknout, snad jen konec mi přišel mírně uspěchaný.

Sečteno a podtrženo – Mornštajnová se mi skrze řádky předvedla jako Spisovatelka s velkým S a já jí vděčím za tenhle nádherný čtenářský zážitek.