Co když nám dal vesmír druhou šanci

Becky Albertalli, oblíbená autorka LGBT YA literatury, jejíž jméno si čtenáři zapamatovali hlavně díky knize Já, Simon, tentokrát spojila síly se spisovatelem Adamem Silverou. I ve knížce Čo ak sme to my se setkáváme s láskou mezi dvěma kluky.

Příběh je vyprávěn ze dvou pohledů – Bena a Arthura – a odehrává se v New Yorku. Zatímco Ben ve městě žije celý život, Arthur se sem vydal na prázdninovou stáž. Chlapci se setkají a přeskočí mezi nimi jiskra, jenže si nevymění kontakt a rozdělí se. Ani jeden z nich ale nedokáže pustit toho druhého z hlavy. Arthut, který je duší i srdcem beznadějný romantik, nevěří, že šlo o náhodu, a rozhodne se, že Bena nejde. To ale v bláznivém velkoměste nebude úplně jednoduché…

Sama bych se k tomuto příběhu asi nedostala, jelikož s Becky jsme si moc nesedly. V minulosti jsem od ní četla knížky Probuzení Simona Spiera (Já, Simon) a Podělaným navrch, ale nedá se říct, že by mě její knihy nějak nadchly. K Benovi a Arthurovi jsem se dostala skrze knižní štafetu a nakonec jsem za to byla docela ráda. Becky na mě tedy ani tentokrát nezapůsobila, ale všechno to zachránil spoluautor Adam Silvera.

V knize se střídají pohledy obou hochů. Zatímco Arthur mě štval a věčně jsem u jeho částí protáčela oči, kapitoly s Benem jsem si velmi užívala. Ani jsem se nedivila, když jsem zpětně zjistila, že Benovy kapitoly psal právě Adam a Arthurovy Becky.

První polovina byla skvělá, hrozně mě bavilo, jak jeden druhého hledali po New Yorku a odhalovali čtenářům své životy. Druhá půlka, kdy už se našli a něco mezi nimi začalo, už byla slabší, hlavně teda kvůli Arthurovi, z kterého se vyklubala neuvěřitelně naivní, hloupá a otravná postava. Z ostatních postav jsem si oblíbila hlavně Dylana, Benova nejlepšího kamaráda, který mě prostě rozesmál úplně pokaždé.

Když už mluvím o smíchu, musím říct, že ten mě doprovázel skoro po celou dobu čtení. Jestli na knize něco fakt oceňuji, je to právě fakt, jak je vtipná. Dlouho jsem se u čtení tak nepobavila, ačkoliv šlo většinou spíš o hloupé poznámky a téměř trapné vtípky než nějaký inteligentní humor na úrovni. Já se ale i tak chichotala jak šestiletá děcka nad vtipy o Pepíčkovi.

Kromě Arthura a jeho chování se ale objevila i řada věcí, které se mi nelíbily, hlavně, jak jsem zmiňovala, v druhé polovině. Najednou jsem měla při čtení cukr až za ušima z té přeslazenosti, protáčela v oči sloup, protože fakt jako nevěřím, že za pár dní od seznámení může mezi dvěma lidmi vypuknout tak epická láska, jak se nám autoři snaží namluvit. O to víc mě ovšem potěšil konec, který – ačkoliv může mnohé frustrovat – byl realistický a přesto docela milý a šťastný zároveň, čímž si u mě autoři získali bonusové bodíky. A musím se přiznat, že mi skoro ukápla slzička.

Vcelku fakt nejde o žádný zázrak literatury, ale nic takového jsem ani nečekala. Fanoušci Becky Albertalli si rozhodně přijdou na své. Ale i pro ty ostatní příběh nabízí příjemný a oddechový zážitek, u kterého se budete uculovat a smát se. Typická YA romantika, nic víc, nic míň.

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.