Rosemary nežila tak docela obyčejný život. Byly časy, kdy byla malá, šťastná, ukecaná, měla svou milovanou sestru Fern a staršího bratra. Už dávno je ale z Rosemary jedináček a dospívání ji změnilo. Na vztahy moc není, moc toho nenamluví a zapřisáhla si, že už nikdy nebude mluvit o své rodině. Co se vlastně stalo s její sestrou Fern a bratrem Lowellem, kterého vždy tolik zbožňovala?
Zdaleka ne to nejzajímavější na příběhu je, že začíná uprostřed. Ocitáme se v roce 1996 na univerzitě v Davisu, kdy se Rosemary poprvé setkává s Harlow – její novou kamarádkou, kdy se poprvé dostane do vězení a také dostane od mámy její staré deníky, které se však neodvažuje otevřít. Člověk by se až divil, jak moc je to všechno ovlivněno minulostí a jak moc to všechno ovlivňuje budoucnost.
Rosemary popisuje své dětství, mluví o své sestře a bratrovi, prozrazuje nám něco málo a později pro změnu až moc, zásobuje nás příhodami. Také se dostává k tomu, co následovalo po prostředku, kdy se znovu objevuje Lowell…
Rosieno vyprávění počíná prostředkem příběhu, následuje konec začátku a hned na to začátek konce, autorka příběh vrství a obaluje hezky od středu z obou stran, až nás dovede k úplnému počátku a konci vyprávění. V čase se všechno míchá a prolíná a pravděpodobně to teď musí vypadat, že je příběh fakt zmatený, ale není. Nenastala ani vteřinka, kdybych se ve vyprávění nevyznala, bylo to výborně zpracované, takže je vidět, že toto vrstvení se Fowlerové povedlo.
Další věc, kterou musím o knize nadhodit: Ani v hodinách biologie jsem se nedozvěděla tolik věcí o opicích, ani z hodin psychologie jsem nikdy neodcházela naplněna tolika psychologickými poznatky. Všechno navíc bylo tak pěkně zasazeno do příběhu, navazovalo nitky a bylo to plně srozumitelné. Mimo jiné autorka hodně naráží na téma týrání a pokusů na zvířatech.
Postavy mají dokonale vykreslené charaktery a brzy se vám začne zdát, že je skutečně znáte, poznáváte je a dokážete odhadovat, co by mohly v různých situacích udělat. Zkoumáte jejich životy a chápete, proč co dělají a jak, možná trochu předvídáte. Působí lidsky a skutečně.
Nejde o další knížku, která by se zabývala partnerskými vztahy a tímto typem lásky. Vlastně tu na tohle téma vůbec nepřijde. Všichni jsme z toho úplně na větvi se ovšem zabývá zcela jinou láskou – tou mezi rodinou. Rodina je snad to nejdůležitější, o čem celý příběh pojednává. Rodina, která byla zničena a poznamenána. Rodina, do které možná kdysi patřil každý a teď se zdá, že nikdo nikam nepatří. Jde ale také o hledání vlastního odpuštění a sebe samého a poukázku toho, že je v pořádku, když nakonec sami sebe vůbec nenajdeme.
Je to jedna z těch knih, která zanechá nespočitatelně moc emocí. Alespoň ve mě je zanechala. Mohla bych o ní mluvit hodiny, takže nejlépe uděláte, když si ji přečtete sami. Jsou věci, které říct nemůžu, které říct neumím, nesmím, nejspíš ty nejdůležitější věci z celé knihy. Jedno vám ale ještě prozradit můžu – všímejte si každé myšlenky a detailu. Každá zmínka, která může vypadat nevinně a bez nějakého většího účelu, navazuje nitky a sítě, všechno se propojuje, všechno spolu souvisí, všechno je protkané, jen odděleno řádky a stránkami. Byla jsem až unesena, jak se mi ta spojení postupně odhalovala.
Už dlouho jsem u knížky nebrečela. Fakt hodně dlouho. Až doteď. Je to smutná knížka, kdo to prokoukne jako já, nejspíš usoudí, že hodně smutná. To nejsmutnější na ní ale je, že tam nejsou žádné scény, které by si hrály na city, které by chtěly dojmout, jako vystřižené z filmových pláten. Zkrátka je zde všechno podáno s upřímností života vskutku dobrým vypravěčem.
Nakonec zmíním něco, co už jsem říkala: nejlépe uděláte, když si ji přečtete sami. Možná vás to neohromí tolik jako mě, ale možná ano. Možná z toho dostanete silný emotivní zážitek a tisíce myšlenek o životě. Potřebovala jsem takovou knížku. Sedla mi, jako bychom byly stvořené pro sebe navzájem. Nenašla jsem nic, co bych jí mohla vytknout. Jak bych vám jen mohla nedoporučit něco takového?