Rozhodla jsem s epovídku zařadit mezi TT, protože se mi k tomu celkem hodí. Protože přestože si řekneme, Jdeme dál, je mnohem těžší to vykonat a někdy se to prostě nepovede. Ať se líbí

Postavy: Eve, Nick, Jody, Liss

Slogan: Život jde dál… Můj ještě ne…

Anotace: Příběh ženy, která se stále nedokáže vyrovnat se ztráou milovaného… Chcezase začít žít a v tom jí pomáhá Jody, do kterého se nově zamiluje. Dokáže to ale překonat lásku k jejímu snoubenci? Dokáže Eve opravdu jít dál???

Bylo už brzké ráno druhého dne. Pomalu jsem zastrčila klíč do zámku a snažila se nebýt hlučná. Abych nikoho neprobudila. Sama sebe jsem nechápala, ale prost jsem tak jednala vždy. Jako bych snad mohla někoho vzbudit…

Nick by mě zabil, kdyby věděl, že jdu domů takhle pozdě, usmála jsem se. Měla jsem příliš mnoho vzpomínek. A tohle byla jedna z nich. Odjakživa jsem noční tvor. Ráda chodím na večírky a žívám si do rána… Ale Nick ne. Neměl nikdy rád, když jsem šla domů pozdě. Navíc jsem ho vždy vzbudila, když jsem ho zdravila…Párkrát jsme se kvůli omu dost pohádali. Ale stejně jsem ho tolik milovala…

„Ahoj Nicku!“ zavolala jsem, tak, jak jsem to dělávala obvykle. Ticho. Vešla jsem do ložnice. Semknula jsem rty azhluboka se nadechla.

„Omlouvám se, že jsem byla tak dlouho pryč. Ale už nikam nepůjdu. Slibuji. Miluju tě,“ zašeptala jsem. Ani teď se neozvala žádná odpověď… Jakby také mohla. Lehla jsem se na svou část postele. Bylo mi jedno, že mám pořád večerní šaty. Neměla jsem náladu se převlékat.

„Byl to dlouhý den,“ usmála jsem se a začala vyprávět, tak, jako vždy. „Vzbudila jsem se těsně před obědem, když jsem zaslechla vyzvánět telefon. Můžeš hádat, kdo volal… Samozřejmě to byla Bianca. Pamatuješ, vždy nás ráno vzbudila svými telefonáty. Tvá milovaná sestřička. Mluvily jsme o tobě. Byla smutná. Velmi smutná. Chtěla jsem ji od smutku nějak pomoci, ale sama jsem se div netopila v slzách, kdykoli o tobě začala mluvit. Musela jsem jí odreagovat. Zašly jsme si na manikúru a nakoupily nové oblečení. Koupila jsem si ten červený svetr, jak se ti líbil. A potom jsme prostě musely jít někam večer… China pořádala úžasný večírek. Byla jsem tam jen proto, že jsem chtěla Biance pomoci. Vážně…

Ale nevím jestli někdo pomůže mě. Já to vážně nezvládám, víš? Ještějsem to nevstřebala. A…“

„To tedy ne!“ zaslechla jsem rozzlobený, ale utrápený hlas. Zmateně jsem se otočila. U dveří do pokoje stála Liss. Má starí sestra. Polkla jsem.

„Ahoj, Liss. Co tu děláš?“ zeptala jsem se rozrušeně.

„Eve! Takhle to dál nejde. Chováš se jako blázen. Tohle musí přestat. Musíš žít dál! Už jsou to tři měsíce a tyjsi se ještě nevzpamatovala. Chápu, že jsi občas smutná, ale tohle už je trošku přes čáru, holčičko…“ zamračila se Liss.

„Ale… Já vím. Vím, asi jsem už totální cvok. Je to ale má jediná útěcha. Já… prostě nemůžu hodit myšlenky za hlavu a dělat, jakoby se nic nestalo! Snažím se, vážně se snažím. Ale já prostě nevím jak…“ rozplakala jsem se.

„Potřebuješ se provětrat. Pojedeš místo mě. Těšila jsem se, ale tobě venkov jen prospěje.“

„Ale…“ Nic už jsem nenamítala. Znala jsem svou sestru. Jakmile si něco umínila, nestálo za snahu, se s ní hádat.

*

Byla jsem unavená. Šla jsem poprašné polní cestě, v levé ruce držela cestovní tašku. Taxikář mě vyložil u silnice, dál jsem musela sama. Cesta trvala jen dvě míle, ale stejně jsem se ihned vyčerpala. Liss měla pravdu, potřebuju se provětrat. Hlasitě jsem oddechovala. Už nemůžu, pomyslela jsem si a položila tašku na kraj cesty. Pak jsem se na ni sama posadila a složila hlavu do dlaní.

„Kdybys tu byl se mnou, Nicku. Vzalby jsi mi u těžkou tašku, že? Takhle se s tím musím trmácet sama. Chybíš mi tu. Tak moc mi tu chybíš…“ znovu jsem se rozvzlykala.

„Jste v pořádku?“ zaslechla jsem mužský hlas a vzhlédla. Asi metr ode mne stál tmavovlasý muž. Na hrudi měl tmavě modré tričko a na nohou ustřižené džíny. Usmíval se a díval se na mě ledově modrýma očima…

„Proč by nemělo?“ vzdychla jsem a znovu jsem sklonila hlavu. Slyšela jsem, jak se zasmál.

„No, jak by jste si asi připadala vy v mésituaci. Jdu po cestě, po které nikdy nikdo nechodí a narazím zde na osamělou ženu, sedící uprostřed ničeho, která vypadá, bez urážky, naprosto zničeně…“ ušklíbl se muž a znovu jsem zaslechla jeho smích. I jájsem se musela zasmát. Ano, musela jsem vypadat strašně. Vlasy jsem měla zcela rozcuchané, řasenku rozmazanou po celém obličeji, kulhala jsem, protože se mi ulomil podpatek.

Ani jsem se tomu muží nedivila. Povzdechla jsem si a postavila se.

„Jdete do vesnice?“ zeptal se a zakryl si oči, aby mu do nic nesvítilo slunce. Tiše jsem přikývla.

„Tak pojďte, dovedu vás tam,“ řekl a vzal mou tašku. Vděčně jsem se na něj zadívala.

„Jody Natthew…“ prohodil po chvíli. Zmateně jsem se zatvářila a pohlédla na něj. Pár okamžiků mi trvalo, než mi došlo, co vlastně říká.

„Eve Perth…“ odmlčela jsem se a vybavila si Nickovu tvář… „Wallsová,“ vydechla jsem a semknula rty.

„Nově provdaná?“ šklíbl se na mě Jody. Bodlo mě u srdce. Nicku, můj milovaný Nicku. Nicku tak moc mi chybíš… Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne…“ zašeptala jsem a ukápla mi slza. Jody si toho očividně nevšiml.

V tu chvíli jsem nevěděla, jak se zachovat. Ztuhla jsem a během okamžiku jsem byla úplně bledá. Neměla jsem nejmenší tušení co… Prostě jsme přestala myslet. Přiskočila k Jodymu a rychle ho políbila. On mi polibek oplatil. Upustil mou tašku. A tak jsme tam stáli, uprostřed ničeho, navzájem vstříc svým polibkům. A potom… jsme se oba odtrhli.

Co to mělo znamenat? Vyhrkla jsem v duchu. Na tom ale nezáleželo. Podívali jsme se na sebe. Jody se usmál. A pak jsme, aniž bychom si to uvědomili, odkráčeli ruku v ruce směrem k nejbližšímu obydlí.

S Jodym jsem se pak stýkala každý den. Chodili jsme na procházky, smáli se a povídali si. Vlastně mluvil jenom Jody a já mu tiše naslouchala. Vyprávěl mi o jeho zážitcích tady z vesnice, o jeho životě, o jeho snech, rodině… Já mu o sobě neřekla nic. Nechtěla jsem myslet na Nicka… Ale kdykoli se moje a Jodyho rty spojily, vybavila jsem si jeho tvář.

Jak by se asi tvářil, kdyby věděl, že jeho snoubenka se líbá s někým jiným, koho potkala někde na cestě? Avšak Jody byl to, o čem Liss mluvila. Potřebovala jsem změnu. A to nebylo hlavně místní prostředí, ale i nové známosti. A s tím mi Jody Natthew opravdu pomáhal.

Byla jsem s ním šťastná. Znovu, po těch měsících, jsem byla znovu šťastná.

Jody pořád mluvil. Ale později jsem přestala brát na vědomí význam slov. Stačilo mi slyšet jeho hlas. Nic víc. Byl tolik uklidňující, že jsem mohla přemýšlet. Vybavila se mi vzpomínka.

Zabolelo mě u srdce. Měla jsem tam tenkrát zůstat. Cítila jsem, jak brečím. Pročjsem nezůstala s Nickem? Byl to můj poslední večer s ním. Mýlila jsem se. Už žádné jiné večery nebudou… Tiše jsem vzlykla.

„Stalo se něco?“ zeptal se starostlivě Jody a pohladil mě po vlasech. Zavřela jsem oči.

„Na něco jsem si vzpomněla…“ Odvrátila jsem hlavu.

„Řekni mi něco o tvé minulosti…“ zašeptala a stiskl mě v náruči. Vybavila se mi řada vzpomínek… A pak, ta nejkrásnější. Na jeden z těch večerů, kdy jsme byli s Nickem večer doma…

Pak už jsem nechala vzlyky vzlykama. Nešlo tomu zabránit.

„Neplač… Šššš. Neplač, to bude dobré…“ utěšoval mě Jody a objal mě. Odtáhla jsem se. Musím to říct… přesvědčila jsem se a začala mluvit.

„Před čtyřmi měsícemi, jsem se zasnoubila, víš? S jedním mužem. Mojí živtní láskou. Jmenoval se Nick Walls. Měli jsme se brát. Tak moc jsem ho milovala. Byl pro mě všechno. Nikdy jsem nikoho nemilovala tak, jako jeho. Byl to nejúžasnější muž, kterého jsem kdy poznala. Ale já byla slepá. Já si toho nevážila… A ten poslední večer, jsem odmítlavečer s ním. Šla jsem raději na nějaký stupidní večírek! A pohádali jsem se. A to byla má poslední vzpomínka na něj. Po pár hodinách se rozhodl jet za mnou…“ rozvzlykala jsem se, ale pokračovala. „Avšak měl autonehodu! Byl rozrušený a nesoustředil se na řízení… Lékaři se snažili… vážně se snažili, ale…“ znovu jsem hlasitě vzlykla. Jody mě zděšeně poslouchal.

„Bylo to týden předtím, než se měla konat naše svatba. Jsou to už tři měsíce, alejá byla pořád zhoucená. Musela jsem se nějak odreagovat. A ty jsi mi pomohl. Vážně. Jsem ti za to vděčná. Možná jsi mě popostrčil dál… A já tě mám vážně moc ráda, Jody. Ale jednou mi Nick řekl, že nebude nikdy milovat nikoho jiného. Ať se stane cokoli. A já… nemůžu… Nemůžu prostě zapomenout na mou lásku k němu. Vím, že musím jít dál… Ale já prostě nemůžu. Ještě ne. Nemůžu s tebou být, promiň…“ rozplakala jsem se. Jody se na mě smutně díval. Chtěl něco říct, ale nedala jsem mu možnost. Rozeběhla jsem se suchou trávou. Běžela jsem daleko, daleko od všeho… A myslela jen na Nicka. Lehla jsem si a ležela. Nešla jsem dál.

Svět okolo mě žil… Ale pro mě ne. Můj život ještě není připravený. Můj život ještě nejde dál…