Povídka na přání pro Neilin/Aranis! Ať se líbí! 🙂 Předem varuji, ale vy mě už znáte, že konec přináší úmrtí jedné z postav 😀

Info:

Název: Nejmocnější zbraň

Tématika: Fantasy

Díly: 1

Postavy: Neara, Evander, Ariekel

Slogan: Láska je silnější než temnota…

Anotace: Neara je jediná dívka co přežila útok temnoty. Od té doby vyrůstala v Říši dobra, kde žijí pegasové, jednorožci a andělé. Tam se připravuje na konečnou bitvu proti temnotě, která se má brzy odehrát. Ale co když útok od temnoty přijde nečekaně? Jak se zlu postaví? A co když v tom bude mít prsty krásný anděl Ariekel?

 __________

Ta noc dodnes zůstává v lidské, jako kdyby to bylo včera. Ve městě vypukl obrovský zmatek. Začalo to zcela nevinně. Všechny stánky na nádvoří se začaly třást. Země se třásla. Kamínky skákaly do vzduchu a slunce náhle zapadlo. Otřesy ale nepřestávaly. Byly čím dál silnější. Za nedlouho se začalo všechno bořit. Stánky padaly na zem, romlácené na kusy a i hradby se začínaly hroutit. Lidé propukly v obrovský zmatek. Začaly běhat a křičet, to ale byla chyba. Spustil se mocný déšť a z nebe se začal chrlit oheň. Všichni věděli, že není úniku. Každou chvíli někoho z nich sežehl oheň.

Žena, jež vlastnila jeden ze zničených stánků zatajila dech. Zahleděla se do dáli. Země se začala otvírat a zní vystupovali. Obrovské zrůdy. Zrůdy, co nikdy neměly na zemi existovat. Ztělesněné zlo. Jen temnota, nic víc. Žena chtěla vykřiknout, než se však k něčemu odhodlala, sežehl ji rudý oheň…. A tak se to stalo. Svět zničila temnota a všichni zemřeli. Tak byl zatracen svět….

Oheň přestal sršit a země se uklidnila. Nyní už ale nerostla trává. Všude byly jenom kameny. Nikde žádný strom, žádné stéblo trávy… Nebe bylo temně rudé a všude byla tma. Život přestal být a temnota se chopila trůnu nad světem. Přestože si to temnota myslela, mýlila se… Na světě byla ještě jedna poslední živá dušička. Dušička, která se později zapíše do dějin světa…

Za velkým kamenem se třásla malá dívenka se světlými vlásky. Po tváři jí stékaly slzy, ale byla tichá jako myška. Slza dopadla na zem a stalo se něco ještě divnějšího. Ten zvuk byl jako úder zvonu. Nebe se otevřelo a dívka zasténala. Ale tentokrát svět prozářilo světlo a z nebes vyletěl nádherný kůň se zářivě bílými křídly. Temnota se s výkřikem skrčila a snažila se uchránit. Ten kůň zamířil přímo k dívence.

„Co jsi zač?“ zašeptala vystrašeně, ale s obdivem v hlase.

„Jsem pegas, jenž byl poslán z Říše dobra aby ti pomohl se připravit. Říkají mi Evander,“ opáčil mocným hlasem. Dívka otevřela ústa. Pak ale bez váhání nasedla na jeho hřbet.

„Připravit se na co?“ zeptala se.

„Na válku…“ řekl pegas a vznesl se k nebesům.

Říše dobra byla krásná. Mnohem hezčí, než kdy býval svět lidí. Nebe bylo zbarveno do takové zářivé modři, jež si jen těžko dokážou lidé představit. A všechna zeleň byla také krásně zelená, dalo by se říct, že až svítila… Všude bylo plno jezer, které odrážely paprsky jemně žlutého, teplého slunce. Nebyl tu vítr, byl tu klid a každý se tu cítil dobře. Mohli jste tu potkat úžasné tvory. Kromě pegasů i jednorožce, anděly nebo víly… Také tu bylo všude plno zvířat, spoustu života. Slyšeli jste zpěv ptáků a zpívali vážně úžasně…

Není divu, že se tu světlovlasé dívence tak zalíbilo. Brzy už z ní nebyla ta malá dívenka, vyrostla z ní krásná a obdivuhodná slečna, kterou měli všichni rádi. Ona však trávila nejvíce času s pegasem Evanderem, který se za tu dobu stal jejím nejlepším přítelem, ale také učitelem. Připravoval ji na bitvu, která se prý měla co nevidět odehrát… Dívka, která zde dostala nové jméno- Neara- jeho učení nechápala. Přípravy na bitvu si vždy představovala jako cvičení v boji, v duchu viděla zbraně… Ale zdálo se, že v Říši dobra zbraně ani násilí neznali.

„Jak se mám postavit zlu, když nesmím použít žádné zbraně?“ zeptala se jednou Evandera na své otázky. On k ní jen otočil hlavu a prohlásil:

„Zbraně představují zlo a násilí. Nemůžeš se postavit zlu něčím, co je jeho součástí. Tím mu neublížíš. Musíš se zlu postavit jeho slabinou…“

„A to je co?“

„Na to musíš přijít sama. Dokud na to nepřijdeš, nejsi připravena bojovat…“ Evander většinou mluvil v otázkách a Neaře to dost lezlo na nervy, ale nemohla s tím nic dělat. Učení probíhalo tím stylem, že jí pegas mluvil do duše a ona z toho měla získat zbraň, ale moc tomu nerozumněla…

Mimo Evandera se seznámila s dalšími bytostmi, hodně se však sblížila s jedním z andělů… Začal pomáhat pegasovi v učení a Neara si ho oblíbila. Jmenoval se Ariekel a byl to první anděl, kterého kdy viděla. První anděl muž, do té doby viděla jen dívky. A i ona musela uznat, že andělé jsou krásní. Při pohledu na jednu andělí ženu jí spadla brada. Opravdu oplývala andělskou krásou, stejně jako všichni. Krása andělských žen v ní vyvolala obdiv, když ale uviděla Ariekela, probudilo se v ní něco jiného…

Kdykoli ho viděla se usmát, rozehřálo se jí srdce… Kdykoli se mu zadívala do očí, musela zatajit dech a kdykoli se jí ba jen omylem dotknul, zamotala se jí hlava. Později poznala i jiné anděly, ale nikdy se jí nedělo to, co se jí dělo v blízkosti Ariekela. Ale nechápala to. Nic jí nepřipadalo tolik zmatené, jako její city vůči Ariekelovi…

Jednoho dne se však stalo něco, co nikdo nečekal. Temnota zaútočila. Ačkoli Neara nebyla připravená, neměla jinou možnost. Musel a zlu čelit. Nikdo jiný jí nemohl pomoci zachránit svět lidí. Všechno to bylo na ní. Na ní závisel osud lidstva. Problém byl ale v tom, že ona nevěděla jak světu pomoci. Netušila, co má dělat.

„Nearo! Musíš něco udělat! Jednorožci umírají, pegasové také! Nestíháme ji odrazovat! Musíš nám pomoct!“ zavolala na ni Illiana, jedna z andělů. Neara semknula rty.

„Ale já nevím jak!“ vykřikla a bylo jí do pláče. Co má dělat? Co má dělat, Co má dělat?!

„Tak něco vymysli!“ opáčila Illiana a světelným paprskem odrazila šlahoun temnoty. Neara se rozhlížela kolem sebe a snažila se najít Evandera. Nebyl ale nikde v dohledu. Její oči se zastavily na andělské tváři a ona se roztřásla. Přivřela oči a…

Jako kdyby se všechno vyjasnilo. Najednou věděla, jak se postavit temnotě. Věděla, jak zachránit svět. Věděla, čím temnotu zničit, co je silnější než zlo. A náhle jí to připadalo jasné a sama nechápala, proč jí trvalo tak dlouho na to přijít. Musela se zasmát. Cloumala s ní nervozita, ale byla přesvědčená to udělat. Rychle se rozeběhla za Ariekelem. Světlé vlasy za ní vlály jako závoj.

„Ariekeli!“ zvolala a doběhla k němu. „Musím s tebou mluvit!“ Ariekel otevřel pusu ale hned ji zase zavřel.

„Teď?!“ zeptal se a odrazil černý pařát. Neara kývla. Zavřela oči a zhluboka se nadechla.

„Miluji tě!“ zakřičela nahlas a uchopila jeho hlavu do dlaní. Dotkla se rty těch jeho a políbila ho. On jí polibky opětoval. Zavřela oči a stála tam, v jeho objetí ve směti něžných polibků… Neměla tušení jak dlouho tam stáli, ani co se za tu dobu odehrálo, věděla jen, že když otevřela pči, temnota zmizela a bylo všechno jako dřív. Temnota zmizela. Po zemi se ovšem válela mrtvá těla a ostatní, ti co přežili vypadali sklesle.

„Taky tě miluju…“ zašeptal jí do ucha Ariekel, když je vyrušila Illiana.

„Nearo, musíš jít se mnou. Honem, Evander si to přeje…“ zamumlala. Neara, jak zaslechla pegasovo jméno, andělku následovala. Chtělo se jí vykřiknout. Evander ležel na zemi a v očích se mu zračila bolest. Dívka k němu rychle přisedla.

„Přišla jsi na to. Dokázala jsi… to. Zachránila si svět lidí, i Říši dobra. Lidé co byli vězněni temnotou znovu ožili a vše bude zase dobré… Temnota byla spálena…“ říkal Evander s hrdostí v hlase.

„A co byla ta zbraň?“ zeptala se se slzama v očích.

„Přece láska, Nearo… To je ta nejmocnější zbraň. Jsem na tebe pyšný, děvče. Budeš mi chybět. Ale věřím, že z tebe bude skvělá vládkyně Říše dobra. Zasloužíš si nasednout na trůn…“

„Ne! To neříkej! Pomůžou ti, musí ti přece někdo pomoc! Jsi můj nejlepší přítel! Musí existovat… “ Pegas ji utišil.

„Temnota si vzala své oběti a tak to je… Jsem připraven zemřít. Jen si chci být něčím jist…“ zašeptal pegas.

„Čím?“ vzlykla Neara.

„Slib mi, že na mě nikdy nezapomeneš…“

„Nezapomenu…“ odvětila tiše. A pak pegas na věčnost zavřel oči a ona se stulila v Ariekelově náruči…