Můj Lanastus ve mě dnes probudil hlubokou nostalgii ohledně Duše existence, prohlížela jsem si stránky a vzpomínala, jak psala a zachybělo mi to. Rozhodla jsem se proto sepsat pár krátkých spin-off povídek. Tou první je příběh „Chris a Thér.“ A tady je první ze dvou částí – „Alabastrová duše.“ 🙂 Pokud jste Duši existence nečetli, nevadí to, pro tuhle povídku není důležité znát děj knihy. Pokud jste četli – v této povídce se dozvíte více o Christine de Lando, osobně jedné z mých nejoblíbenější postav DE! 🙂 Snad se bude povídka líbit, za komentáře a váš názor budu vskutku moc ráda. 🙂 

Chris a Thér ~ Alabastrová duše

Za obzorem již vyšlo slunce, jehož paprsky se s jemností dotýkaly probouzejícího se kraje. Snad jakoby se snažilo ohmatat krajinu nejprve opatrně, aby vědělo, do čeho jde, a až poté rozlije své hřejivé světlo všude okolo. Světlo pronikalo dlouhými prsty s neobyčejnou lehkostí skrz temné a šeré prostory.

Jeden z těch paprsků se zatoulal k okénku domu, který se nijak nelišil od ostatních v ulici. Probudil spící dívku po tváři, dívka otevřela oční víčka a její husté řasy odhalily široké hnědé oči. Rozhlédla se kolem sebe. Jedna z postelí v nevelké podkrovní místnosti byly prázdné, na jedné ležel osmiletý chlapec a tiše spal. Dívka s odporem vylezla ze slabé přikrývky a chlapcem zalomcovala.

„Juliene! Juliene, vstávej, už svítá,“ budila chlapce, zatímco se třásla zimou. „Tvůj otec se bude zlobit. No tak, Juliene, vzbuď se!“

Chlapec otevřel oči, pohlédl na sestřenici a následně na malé okénko pod střechou. Když spatřil, kolik světla se za oknem rozlévá, vyděšeně vyvalil oči a rychle vyskočil z postele. Oba se oblékli do nuzného oblečení, které beztak nedokázalo zahnat chladno. Vešli do vedlejší místnosti, kde již Vincent, Julienův strýc, vyráběl hliněné hrnky.

„Co vám tak trvalo? Zasloužili byste si dostat pár ran, vy zmetci nevděční. Vyspáváte si ještě po svítání, zatímco já tu dělám, abych uživil vaše nenasytné žaludky! U dveří máte zboží, prodejte toho co nejvíc, jinak si mě nepřejte. Za polovinu peněz nakupte jídlo, druhou polovinu mi přineste. Co tu ještě okouníte? Padejte už!“

Obě děti vzaly zboží, opustily pracovnu svého otce a strýce a sešli po schodech dolů. Jejich obydlí mělo jen ty dvě místnosti v podkroví. Obě byly dost malé a vždy se tam třásli zimou, hlavně v zimě, zima je pro lidi jako oni krutá a leckdy si bere své oběti. Dole se rozléhá prostorný byt, kde ještě nedávno žil starý, zbohatlý velkoobchodník jménem Franc ‚Dréwine. Ten ovšem zemřel před nedávnem a nyní se do bytu nastěhoval jeho syn s rodinou.

Děti opustily dům a ocitly se na ulici. Ulice byla úzká a křivolaká, ovšem v jejich čtvrti měla ulice dláždění, což se ve městě vyskytovalo opravdu ojediněle. Brzy však zabočily do jiné uličky, které dláždění chybělo. Bahnitá cesta byla zpevňována pomocí hatí a celá nepříjemně zapáchala. Procházely a kolem nich se povalovaly odpadky. Když prošly kolem hromady hnoje, obě nepříjemně pokrčily nos. Pro ně všechna ta nečistota nebyla nic nového. Ačkoliv to bylo nepříjemné, pro ně to bylo na denním pořádku a pokládaly to za běžnou věc. Každé ráno za svítání těmito ulicemi procházely na tržiště, kde prodaly zboží a nakoupily jídlo, s polednem se vracely domů, poobědvaly a pomáhaly s prací, dostávaly i chvíle volna, které obvykle strávily spolu bloumáním po městě, jen aby nemuseli trávit čas se svým strýcem.

Stejně to začalo i dnes, ale tento den byl úplně jiný. Když se dívka po boku bratrance vracela úzkými uličkami domů, netušila, že dnes se všechno změní, že dnes se stane něco velkého, že dnešní den ovlivní její život na další dlouhá staletí.

Ona a Julien si zrovna s nepatrným úsměvem povídali o dopoledni, kdy se jim dařilo a prodali všechny hrnky za poměrně dobré ceny, nakoupili jídlo a polovinu peněz nechali pro strýce, přesně jak říkal.

Před jejich domem je čekalo překvapení. Stála tam. Byla moc krásná. Na sobě měla rudou svrchní tuniku s úzkými rukávy se zdobnými portami. Prostřižené ukávy se od loktů rozšiřovaly a spadaly téměř až k zemi. Stejné zdobné porty měla i okolo výstřihu. Sukně těsně obepínala její postavu a protahovala se až do vlečky. Její překrásnou postavu zdůrazňoval opasek, jenž měla nad bedry. I v obličeji byla krásná. Pleť měla přirozeně jako alabastr, nad oříškovýma očima jí stoupalo vysoké čelo. Její obličej ohraničovaly dlouhé, vlnité vlasy, ve kterých měla čelenku s kovovými nášivkami.

„Přeji vám hezké poledne,“ pousmála se na ně dívka. Oba na ni beze slova koukali. „Vy tu neumíte francouzsky?“ zeptala se za pár okamžiků s rozpaky v očích.

„Umíme, promiňte, slečno. I vám ať je poledne krásné,“ vzpamatovala se chudá dívka a nervózně stiskla  Julienovu ruku. Chystali se vejít do domu, ale to nádherné děvče je zarazilo.

„Počkejte, jsem tu nová a nikoho tu neznám. Neznám město. Mohla by jsi mě tu provést?“ otázala se s nefalšovanou nadějí v hlase. Znovu žádná odpověď. „Mohu zaplatit,“ dodala a na dlani ukázala několik mincí.

„Moc ráda vás provedu,“ odpověděla dívka a obrátila se k bratrancovi. „Juliene, vezmi věci nahoru a odnes je strýci. Vyřiď mu, že se brzy vrátím.“

Chlapec se zamračil, ale neodporoval. Jakmile dívky osaměly, pomalým krokem se vydaly křivolakou uličkou.

„Jmenuji se Therése ‚Dréwine. Můj děd nedávno zemřel a my otec mě, bratra a matku nastěhoval do jeho bytu, jelikož je to byt lépe zařízený a prostornější, než jaký jsme měli,“ začala rozhovor bohatá dívka.

„Je mi líto tvé ztráty,“ odvětilo druhé děvče, ale Therése jen zavrtěla hlavou.

„To není nutné, svého děda jsem nikdy neviděla, vůbec jsem jej neznala,“ semkla rty. „A kdo jsi ty?“

„Já? Já jsem lady Christine de Lando, ačkoliv se to zdát nemusí. Můj tatínek byl vážený a bohatý muž. Před lety se ale mé mamince mělo narodit děťátko, ale ji i to nevinné dítě, holčičku, porod přemohl a ani jeden z nich to nepřežil. Otce to vzalo, svůj život začal pomalu utápět ve vínu, brzy o vše přišel a nakonec v opilosti zemřel žalem. Mě si vzala na starost matčina sestra, která byla ovšem jen prostá žena. Před rokem si ji ale vzal do svého království Bůh a tak žiji jen s jejím manželem a synem. Strýc ovšem není moc příjemný člověk a nemá rád mě, ani svého syna.“ Odmlčí se a uvědomí si, jak moc je divné, že se svěřuje někomu, koho vůbec nezná. Možná za to mohou ty oříškové oči, z kterých vyzařuje tolik dobrého.

„Ach, to mě trápí lítost nad tvou ztrátou. Je vidno, že je opravdu obrovská. Ztratila jsi matku, sestru, otce i svoji tetu,“ vzdychne Therése, chytí Christine za ruku a dívá se jí do očí se skutečnou upřímností.

Christine skloní hlavu. „Děkuji. Všichni mi opravdu chybí. Chtěla bych, aby tu byla alespoň má sestra a já nebyla na vše sama. Mám Juliena, ale on je o tolik mladší. Vždy jsem toužila mít sestru, její ztráta mě hluboce zasáhla.“

Therése její dlaň pevně stiskla.

„Avšak,“ pokračovala Christine, „k ničemu není trápit se v žalostných chvílích.“

„Největší pravda, Christine de Lando, největší pravda.“

Následující chvíli kráčely mlčky a Christine přemýšlela, co je ta dívka vlastně zač. Někoho tak milého z měšťanské vrstvy dosud nepotkala. Nuznými řemeslníky a jejich rodinami, jako byla Christine se strýcem a Julienem, většinou tito lidé pohrdali. Therése však působila tak jinak, tak čistě, tak mile.

„Můj starší bratr není špatný, ale také jsem vždy toužila mít sestru,“ prolomila Therése ticho. „Možná bychom my dvě mohly být sestry,“ podotkla s úsměvem.

Christine se na ni rozzářeně podívala. „To myslíš skutečně vážně, Therése ‚Dréwine? Ach, to by bylo tolik úžasné.“

„Skvělé! Vskutku skvělé. Smíme se někde posadit?“

Christine ji zavede na tržiště, které je již téměř prázdné, najdou si stinný kout a posadí se na lavičku.

„Musíme učinit ještě jednu věc,“ oznámí Therése. Pak vytáhne nevelkou jehlici a řízne se do dlaně, ze které se rázem vyhrne pramínek krve. Vezme Christininu ruku a překvapené dívce udělá totéž. Následně jejich krvácející ruce spojí a pevně se vzájemně drží.

„Co to znamená, Therése?“ zeptá se Christine.

„Teď jsme sestry srdcem i krví, Chris,“ usměje se na ni Therése.

„Chris?“

„Mohu ti tak říkat? Bude to tvé sesterské jméno.“

„Sesterské jméno. Chris. Výborně. A já ti budu říkat Thér.“

Obě dívky se zasmějí a chytí se za ruce.

„Sestry až do smrti?“ mrkne Christine na novou přítelkyni.

„Ne,“ zavrtí Therése hlavou. „Sestry až navěky.“