Rubrika: Básně

Duše ztracená Temnotou bloudí Věčně oslepená Světlo nevidí…

Nechť v rukou svírám Květinu tak krásnou A se vzpomínkou jasnou Na kvítky se dívám

Kdysi dávno, zdá se to jak sto let já seděla tam, na té lavičce, A byla celá pryč z jeho vět, Když mluvil ke mně „Slova zamilované“