Kdysi dávno, zdá se to jak sto let
já seděla tam, na té lavičce,
A byla celá pryč z jeho vět,
Když mluvil ke mně jak k holčičce.
.
Možná jsem jí byla, trochu,
Tak zcela vystrašena,
Však i ze všeho toho ruchu,
Já byla poblázněna.
.
Bylo to pro mě neznámé,
Jeho rtů se dotýkati.
Ale dívce nevinné,
nelze tohle vyčítati.
.
Pak mezi stromy odešel,
Daleko do neznáma.
Snad slova pro mě nanašel,
Tak zůstala jsem sama.
.
Pro mě se nikdy neztratí,
Vždy bude v srdci mém,
Třeba se jednou navrátí,
A mně splní můj sen.