Pocity, které ve mě vzedmula nedávná nešťastná událost, přetvořené v poezii. 🙁
úsměvy co se rozplývají
v křiku mezi řádky které
nikdo nenapsal
hořké lkaní sobeckosti
negace na vše co lidé
šijí si na kabát
poslední výdech z pokoření
nenávratno na bedrech
tlukot který nezastavíš
a modré květy
tají
slzy skryty pod skalami
pláčou pro svá moře úcty
nepoznány samotou
zoufale vyplavené
pod křídly počátků stvořitele
svět se klaní
ale co z toho?
pouze další kapitola
nikým nedopsána
Dokonalý. Naprosto úplně dokonalý. Já už ani nevím, jak ti to mám chválit, ale je to prostě úžsný! 😀
Snad není příliš nevhodné pět na ni, že je krásná. Jak se odmítám účastnit jakéhokoli žalu zveřejňovaného neštěstí, až by se mohlo zdát, že nezájem skrývám za úctu, což ovšem není pravda, tak stejně musím podotknout, jak jen je to smutné…