Jsem šíleně nervózní a nepřestávám se usmívat. Neustále si sama sebe prohlížím v zrcadle, hledám něco dalšího co bych na sobě mohla upravit, abych vypadala dokonale. Myslím, že je to marné, stejně úplně dokonale vypadat nebudu. Maminka mě nechala doma, takže jsem dnes nešla do školy a mohla spát. A teď jsem skvěle odpočatá a připravená jít na rande s Panem Niallem Dokonalým.

Naposledy si převléknu kalhoty, jelikož mi připadá, že v těchto mám moc tlusté nohy. Rychle raději odbíhám od zrcadla, abych zkoumáním co zlepšit nestrávila celou noc. Zanedlouho už zavírám dveře.

„Ahoj mami!“ zavolám ještě a už si to mířím směrem ke kinu. Když procházím ulicí, vybaví se mi minulá noc. Ještě teď se z toho celá chvěji a běhá mi mráz po zádech. S bratrem jsem dosud nepromluvila, stále jsem na něj naštvaná, jak se choval. Přála bych mu, aby on sám zakusil žít s alergií… Okamžitě myšlenku zaženu a tiše ji odvolávám. Ne, ačkoli se můj bratr zachoval jakkoli zle, je to můj malý bráška a já ho mám ráda. A alergii bych nikomu nepřála.

Běžím ulicí a ani si to neuvědomuji. Zklidním se. Je čas. Kráčím ulicí trochu pomalejším tempem.

„Airi?“ ozve se, když procházím kolem restaurace, kam jsem chodila s maminkou jako malá. Ohlédnu se po hlase, který mi připadá známý. U restaurace stojí usměvavá dívka, světla jí prosvěcují bledý obličej a podél něj splývají středně dlouhé hnědé vlasy. Přistoupím blíž a chvíli se sama sebe ptám, odkud dívku poznávám. Zalapám po dechu.

„Vieno? Ach, můj bože, nemůžu uvěřit, že tě vidím!“ vydechnu a starou kamarádku ihned obejmu. Vienu Roovovou jsem neviděla snad dva roky. Kdysi se mnou chodívala do školy, pak ale jednoho dne nepřišla. Nikdo nevěděl, co se s ní stalo. Vzpomenu si na ten den, jako kdyby to bylo včera. Mívávaly jsme společně matematiku. Přišla jsem do třídy a Viena tam nebyla. Nejdřív jsem si myslela, že je nemocná, tak jsem se šla podívat za ní domů. Dveře se pomalu otevřely a za nimi stála paní Roovová. Obličej měla zarudlý a mračila se. To bylo trochu neobvyklé.

„Co tu chceš?“ vyhrkla a já jsem se trochu polekala.

„Já… je doma Viena? Přínesla jsem jí ú…“

„Viena doma není,“ přerušila mě Martta Roovová. Zkřivila jsem čelo.

„A kdy přijde do školy?“

„Jdi domů.“ Pak mi Martta zavřela dveře před nosem. A Vienu už jsem pak nikdy neviděla.

No a teď tu stojí, já ji držím v objetí a jako kdyby nikdy neodjela. Mám chuť se začít ptát, co tu dělá, co se tehdy stalo, kam zmizela, proč se neozvala… V hlavě mám stovky otázek, ale nedokážu z úst vypustit ani jedinou. Nemůžu se ani nadechnout. Jsem až příliš zmatená. Viena se tak moc změnila. Nevím, jak to popsat. Vyrostla. Nebo spíše dospěla. Tváří se tak vyrovnaně, v očích už jí nepohrávají jiskry jako dřív, nemá v nich ďábelský úsměv, který naznačuje, že má dívka něco šibalského v plánu. Ty oči byly dospělé. Vím, že jsme se dva roky neviděly a je jasné, že Viena už je starší, ale stále to nechápu. Jako kdyby jí bylo sto let, jako kdyby byla všude, jako kdyby všechno věděla…

„Jsi v pořádku, Airi?“ ptá se a já se vzpamatuji a přestanu na její oči zírat.

„Promiň, já jen… Nemůžu uvěřit, že tě zase vidím! Vrátila ses? Budeš tu zase chodit do školy?“ Viena avšak jen zavrtěla hlavou.

„Odjíždím hned zítra.“

„Aha,“ řeknu poklesle. „A v kolik hodin? Strašně ráda bych s tebou strávila nějaký čas, dneska večer mám něco domluveného, ale co zítra, než odjedeš?“ navrhnu.

„Promiň Airi, ale odjíždím už ráno.“

„Můžu tu schůzku přesunout…“

„Jen jdi. Ten fešák už na tebe čeká,“ mrkne na mě Viena. „Jdi. Ať nepřijdeš pozdě.“ Usmívá se na mě a přesto, že jindy bych si to myslela, vím, že mě nechce vyhánět. Chce jen, abych přišla včas. Přikývnu, naposledy jí obejmu a věnuji jí další úsměv.

„Neboj, brzy mě ještě uvidíš,“ prohlásí a já ještě nevím jak nádherně bych dál žila, kdyby tu větu nikdy neřekla… Teď ale na nic nemyslím, jen se zase šťastně usměji, zamávám Vieně a vyprávím se dál po silnici, protože Pan Dokonalý již jistě čeká.

Jsem na sebe trochu naštvaná. Měla jsem se Vieny vyptávat, co se tehdy stalo, ale já nic neudělala. Neměla jsem se nechat tak snadno odbýt. Teď už je ale pozdě a já si můžu maximálně vyčítat, že neokážu ukojit svou zvědavost. Na Vienu už se mi dřív podařilo zapomenout a teď to všechno budu mít zase v hlavě a nedá mi to spát. Jsem děsná. Zhluboka se nadechnu a na chvíli se zastavím. Několik metrů přede mnou stojí Niall, rozhlíží se kolem a vypadá neuvěřitelně dokonale, jako vždycky. Chvíli mnou cloumá cosi, co chce moje tělo přesvědčit aby se otočilo a běželo pryč. Najednou mu moje ruka dá facku a já tiše zajíknu.

Co to se mnou sakra je? Copak už se nedokážu přimět k normálnímu chování aniž bych se sama mlátila? Tiše přemýšlím, jestli jsem psychicky v pořádku. Pak se uklidním. Niall mi zrovna zamával. Oplatím mu to a rozeběhnu se za ním.

„Ahoj, promiň, trochu jsem se zdržela,“ říkám. Trochu o dvacet minut. Uvědomím si, když pohlédnu na hodiny, které jsou v čele kulturního centra. Zatvářím se provinile. Niall se ale nezlobí, naopak se na mě usmívá.

„To nevadí. Film jsme sice prošvihli, ale můžeme se jít jen tak projít. Tedy… jestli chceš.“ Až přehnaně rychle přikývnu.

„Tak, kam půjdeme? Bydlíš tu déle, co navrhuješ? Znáš tu nějaká zajímavá místa?“Pokrčím rameny, jelikož mě vážně nic nenapadá. Pak se mi však v hlavě vyjeví vzpomínka na tátu. Nadechnu se a nervózně se na Nialla zadívám.

„Vlastně…“ šeptám. „Bych o jednom místě věděla.“ Niall se usměje a pokyne, abychom šli. Vedu ho na zapomenuté místo jako kdybych tam šla minulý týden. Vycházím na kopec za městem a ohlédnu se, jestli jde stále za mnou. Když se přesvědčím, že ano, pokračuji dál. Stojím na vrcholu a rozhlížím se do dáli. Nutím se tajit dech. Tak dlouho jsem tady nebyla. Jezero se rozléhá do dáli kam už nedohlédnu.,Všude kolem něj jsou stromy. Krásné, tmavozelené jehličnany, mezi které jsem vždy tak ráda skrývala. Niall mezitím vylezl za mnou.

„Páni,“ slyším ho říkat. „Je tu krásně.“

„To jo,“ zamumlám a při vzpomínkách si setřu slzu, které mi stéká po tváři.

„Airi?“

„Ano?“ zamrkám a otočím se k němu.

„Děje se něco?“

„Ne. To jen… vzpomínky.“

„Půjdeme dolů?“

„Můžeme.“ Niall ke mně natáhne ruku. Zmateně se podívám na ni a pak Niallovi do očí, které na mě upírají pohled. Stisknu jeho dlaň ve své, projede mnou zvláštní pocit a pak už pomalu scházíme dolů po kopci. Posadíme se na lavičku u jezera a já hledím na čistou, tmavou hladinu, která održí noční oblohu.

„Nebyla jsem tu snad tisíc let,“ oznámím a zavrtím hlavou. „Dřív jsem sem chodívala snad každý den, kdykoli jsem mohla. Ale pak jsem… prostě přestala.“ Odívám se na Nialla. Z očí mi znovu stékají slzy. Ale je mi to jedno. „Táta mě sem brával. Lovil tu ryby a vždy mi ukazoval přírodu. Miloval ji. Za celý život nikdy nic nechytil. Možná to bylo tím, že nikdy neměl návnadu. Ryb mu bylo líto. Ptala jsem se ho, proč vlastně na ryby chodí když ví, že žádnou nechytí. Když ani žádnou chytit nechce. A on mi vždy odpověděl, že nejde o to chytit rybu. Jde o ten požitek. O ten nádherný pocit, když za jezerem vidí východ slunce, příroda se probouzí a on může sedět na molu, nechat vlnky jezera dotýkat se jeho nohou a představovat si překrásná těla ryb proplouvajících kolem…“

„Airi?“

„Pak se všechno pokazilo,“ pokračuji, jako kdyby Niall nic neřekl. „Pak se to všechno pokazilo. Já to všechno pokazila. Šla jsem k jezeru, i když jsem sem chodit neměla. Byla to moje vina. To kvůli mně se pak táta utopil. Není to neuvěřitelné? Táta vždy to jezero miloval. A pak… pak s ním prostě splynul… A od té doby jsem už k jezeru nikdy nešla. Bylo mi dvanáct. Měla jsem spoustu věcí, které jsem ani nepotřebovala. Ale neměla jsem tátu. Toho, koho jsem nejvíc chtěla mít… Všechny věci jsem vzala. Všechny hračky z dětství, všechny trochu cenné věci, c jsem v pokoji měla. Házela jsem je do jezera a křičela na něj, ať si vezme ty věci a tátu mi vrátí. Ale víš ty co? Nevrátilo. A to je na tom to smutné. Už se nikdy nevrátí… Nikdy…“ Neubráním se vzlykům. Niall mě k sobě tiskne, hladí mě po vlasech a já se celá chvěji. „Od té doby jsem tu nebyla.“

„Nemuseli jsme sem chodit, jestli chceš jít…“

„Ne, bylo na čase abych šla dál. Všichni musíme jít dál,“ zamumlám a pak se pousměji. „Promiň. Promiň, tohle… jsem neměla v plánu.“

„To je v pořádku. Prostě… půjdeme dál. Jak jsi řekla. Všichni musíme jít dál,“ šeptá mi do ucha a drží mě kolem ramen. Celá se třesu. A Niall mě políbí.