Konečně jste se dočkali prologu k Lásce. Tak ať se vám líbí. Pro informaci se odehrává ten prolog někdy v historii… 😀

Takže tady je… Pro Adélku Vircovou a Nikyšku Hornovou. 🙂

 

Po krajině se rozlehl křik. Lidé utíkali z vesnice, snažili se utéct od vší té hrůzy, ovšem předem mohli vědět, že jejich šance na přežití jsou mizivé. Tahle noc se neměla nikdy stát. Tu noc se zrodilo něco, co mělo zůstat navěky tam, odkud přišlo.

V samotném lůnu temnot.

Zatímco celá vesnice si snažila zachránit život, ona byla jiná. Nebyla s to se hnout. Musela na něj upírat pohled. Srdce jí bušilo jako splašené. Nemohla se nadechnout. Přes vědění, že on je ten špatný, v něm viděla něco jiného. Byl to ten nekrásnější muž, jakého kdy spatřila. Oblečen jen do černých kalhot, úplně bosý. Jinak už na sobě neměl nic. Kdykoli pohlédla na jeho hruď, nechala se zaujmout tím nádherně vypracovaným tělem. Jeho obličej měl drsné rysy, které přesto působily tolik něžně… Přes čelo mu padaly světlé vlasy, na něž upadaly drtivé kapky deště. A ty oči… Temně modré, nekonečně hluboké a s vražedným, ovšem vznešeným, pohledem, upírajícím do neznáma.

A pak ji to zdrtilo. Jeho rty. Z úst mu odkapávala tmavě rudá krev. Ať byla čikoli, rozhodně nebyla jeho. Pohled na něj jí ale zaklínil někdo jiný. Z hrdla se jí ozval přudušený výkřik, když se otočil. Nelišil se od svého společníka vůbec ničím. Snad jen na barvu kalhot, které měl kaštanově hnědé. A úplně ty samé oči, proklané temně modrou, se nyní upřely přímo na ni. Rychle sklonila oči k zemi.

Nyní již byla celá vesnice vyhlazena. Kolem ní se povalovalí mrtví lidé. Jeden z mužůsi k sobě přitáhl kovářova syna. Ostré zuby mu projely dětským hrdlem a po chvíli chlapec padnul mrtev zemi, z krku mu vytékala krev. Všechny domy shořely v černém ohni. který se rozhořel když oni povstali na Zem. Zbyl jen jeden. Staré velké sídlo, které patřilo právě její rodině. A už na ni hleděly oba páry těch nádherných očí… Pomalu k ní vykročili; ona neschopna jediného pohybu. Teď umřu, pomyslela si. Prosím, můj Pane na nebesích, odpusť mi všechny mé hříchy… Zavřela oči a očekávala konec.

„Jak se jmenuješM ozval se však jeden z chlapců a jemně ji uchytil za bradu.

„Ma- Maria,“ zamumlala, zatímco jí z očí stékaly slzy.

„Chceš žít, Mario?“ zeptal se jí s úšklebkem na tváři. Maria se nadechla. Pomalu přikývla a vzlykavě vydechla.

„Pak musíš žít věčně…“ zašeptal ji do ucha a přitiskl své rty k těm jejím. V tu chvíli ucítila ten nejděsivější pocit na světě. Ucítila, jak do ní vdechl čirou temnotu. Úplně ztratila pojem o čase, ztratila pojem o všem. Náhle se od ní odpojil. Otevřela oči, jenž se temně zableskly.

„Jak se cítíš?“ zeptal se medovým hlasem. Pohlédla na všechnu tu krev a tiše zašeptala:

„Mám hlad.“