„Tohle dítě není moje dcera, “ řekne Alice Fancourtová, když přijde domů a podívá se do dětské postýlky. Jsou to dva týdny, co porodila, a dnes si poprvé od miminka odskočila a nechala jej samotné se svým manželem a tchyní. Náhle trvá na tom, že její dceru někdo vyměnil za cizí dítě, že tohle v žádném případě není její Florence. Okamžitě nahlásí únos na policii, ale ani policie, ani její manžel David jí nevěří a myslí si, že se zbláznila. Jenže za týden se objeví na polici David s oznámením, že Alice i dítě náhle zmizely…

Do vyšetřování se pouští detektiv Simon Waterhause, který se snažil Alici s jejím problémem pomoc a nyní hodlá udělat cokoliv, aby ji našel. Domnívá se, že všechny záhady mají co dělat s Davidovou bývalou ženou Laurou, která byla před dvěma lety zavražděna…

Pusinka byl pro mě nejprve výstřel do prázdna. Neměla jsem zdání, co od toho čekat, tak jsem ani moc nečekala. Nebyla jsem si jistá, jestli mě příběh tohoto typu bude bavit, ale pár věcí mě v anotaci zaujalo a tak jsem se rozhodla dát knížce šanci. A přiznávám se, že jsem byla překvapena.

Hlavní hrdinka Alice mi tedy docela zamotala hlavu a netušila jsem, s jakým názorem k ní přistupovat. V průběhu knihy mi přišla jako naivní a slabá žena, která se neumí bránit a nechá okolí se sebou zametat. Nemohu říct, že bych si ji nakonec oblíbila, ale určitě se tento názor dosti proměňoval. Leckdy jsem se do ní až příliš vcítila a z některého Davidova chování jsem se uvnitř svírala úzkostí. I Simon byl velmi zvláštní postava, ani jeho jsem si nebyla schopna oblíbit či neoblíbit, ale brouků do hlavy o své osobnosti mi teda taky pár zasadil. Ostatně moc se mi líbily charaktery všech postav v knize, líbí se mi, jak je autorka vypracovala.

Styl psaní může být poněkud zarážející, neboť nám jsou předloženy dvě časové roviny děje, což by možná mohlo být matoucí, ale já jsem si na to snadno přivykla. Kapitoly se střídají z pohledu Alice z doby, kdy ještě řešila zmizení dítěte, a Simona, který ve své časové ose již vyšetřuje Alicino zmizení.

Nemohu nechat zápletku bez pochvaly – protože ta byla podle mě skvělá. Navíc bylo všechno tak nepředvídatelné. Ke konci jsem byla překvapena až šokována, za což si knížka jistě zaslouží plusové body. A pak je tu ta čtivost! Po dlouhé době jsem potkala knížku, se kterou jsem ponocovala a prakticky si četla všude, neboť jsem se zkrátka nedokázala odtrhnout, otáčela stránku za stránkou s touhou zjistit, jak to dopadne.

Navzdory ne příliš vysokým očekáváním to tedy bylo moc pěkné překvapení a jsem ráda, že mě Pusinka tak chytla. Podle mě jde o vydařené dílko a vyplatí se jej alespoň zkusit. Pro pravidelné čtenáře detektivek a krimi-thrillerů asi půjde o slabší odvárek, ale pokud se k těmto žánrům stavíte méně sympaticky, jako já, a chtěli byste se přesto občas nechat zavanout mrazivou atmosférou takové knížky, mohu vám román Pusinka doporučit.