Nemám dost odvahy na to, s někým mluvit. Jediný člověk, s kým dokážu strávit nějaký ten čas je Kirsi, která se o mě velmi pečlivě stará. Vím, že mi neublíží. Ale nikomu jinému věřit nemohu. Musím počkat, až budu dostatečně silná. Potřebuji si zavolat, nutně. Mám nutkání mluvit s někým, kdo mě zná celý život, někým, komu skutečně můžu říct všechno.

„Je tu někde telefon? Nebo něco takového? Kdybych si chtěla zavolat?“ zeptám se Kirsi, když mi přinese večeři. Odmítám chodit do jídelny a zřejmě nikomu nedělá problém, že jím na pokoji. Vlastně ani tady bych neměla být, je to luxusní pokoj pro nemocné, nechali mě tu první den a noc, protože se mi udělalo mdlo, ale už několik týdnů jsem v pořádku. Alespoň fyzicky, má psychika je na dně.

„Je tady telefon, za pět kuliček,“ odpoví a když nechápavě zkřivím obočí, pokračuje. „Cokoli chceš, musíš za to zaplatit. Místo peněz tu máme takové skleněné kuličky, zavedla to Aleksanteri. Bez nich nedostaneš absolutně nic, Santie tvrdí, že i na světle jsme platili.“

„Ty mi ale nosíš chleba,“ namítnu.

„Jo. Chléb a voda. To nám dává jediné zdarma, aby si nemusela dělat starosti s úmrtími hladem. Jinak se platí úplně za všechno. Za jiná, lepší jídla, nové oblečení, teplá voda, možnost telefonování, kosmetika… Za všechno musíš zaplatit kuličkami. Ty si Aleksanteri skladuje u sebe. Má tam obrovskou truhlu. Samozřejmě, že ona je nepotřebuje. Šetří na nás.“

„Proč nás nechává platit? Dostáváme přece peníze od lidu.“

„Ty si nechává pro sebe a své nejbližší okolí.“

„Jak se dají ty kuličky získat?“

„Prací. Práce v kuchyni, prádelně, převlékání postelí, potěšení Santie. Uděláš jí radost, jsi na ní milá? Žiješ si krásně. Nelíbí se jí, jak se k ní chováš? Zůstaneš o chlebu a vodě. Tak to tady chodí, proto se jí nikdo nevzepře. Ale celé ty čtyři roky, co tu jsem, toužím, že se objeví někdo, kdo to dokáže. A shodí ji z jejího pomyslného trůnu, aby si uvědomila, že se tento svět netočí jen kolem ní. Našli se jedinci, kterým nevadilo žít o chlebu a vodě. A ona zakročila. Pohrávala si s jejich nitrem, až je přivedla k šílenství. Nastoupili do dráhy, odjeli ze střediska a hodiny ležely uprostřed polí, dokud je slunce nespálilo na popel. Aleksanteri se tak zbavila lidí, co jí překáželi a úmrtí člověka už nebylo v jejím světě, nemusela se o to starat. Jednoduše řekla vedení, že utekla.“

„Vedení? Já myslela, že ona je vedení.“ Kirsi se zasměje.

„To jo, ale… Ona je něco, jako královna střední školy, která si sama postavila svou pozici. Vedení středisek je něco jako ředitel, který se neplete do toho, jaké mezi sebou mají studenti vztahy. No a naše vedení se o nás nestará už vůbec. Jen nám posílají v podzemní dráze zásoby a dělají záznam nových alergiků.“

„Existuje záznam? Já se nikam nezapsala!“

„Tvoji rodiče tě jistě zapsali, o to se neboj.“ Moje rodiče. V hlavě se mi vybaví moje matka, která se mnou chtěla mluvit, ale já ji odmítala. Vybaví se mi její šťastný úsměv, kdyžjsem byla malá a čítávala mi pohádky. A vybaví se mi otec, který se mnou sedával u jezera a vyprávěl mi o krásách přírody. Cítím, jak mi vlhnou oči. Táta mě vždycky učil, ať se nenechám nikým potlačovat. Ať jsem jako voda v jezeře, která je svobodná, rozhání vlny po celé ploše a nenechá se odehnat do ústraní. Nic ji nedokáže zastavit, nikoho nebude poslouchat. Je ale ta minulá Airi, která jako voda skutečně byla, stejná jako ta, co je zavřená na pokoji, odmítá se vzepřít a vůbec vyjít z pokoje? Mám na sebe zlost, protože mi připadá že otce podvádím.

„Já to udělám,“ zašeptám a významně se na Kirsi zadívám.

„Co?“ diví se.

„Říkáš, že čekáš na někoho, kdo se Aleksanteri vzepře. Já to udělám.“

„Víš, jak dopadli ti, co se o to pokoušeli…“

„Ale oni se nepokoušeli jí vzepřít! Oni jen stávkovali, ignorovali ji, to je všechno! Oni se bránily, ale já půjdu do útoku. Kdo se o to pokusil, Kirsi?“

„Nikdo,“ zamumlá a tváří se vyděšeně. „Co chceš dělat?“

„Udělám revoluci. Když dostanu všechny na svou stranu a všichni společně půjdeme proti Alek, pak jí můžeme shodit.“

„Neber si to špatně, ale jsi tu nová. Holky si budou myslet, že jsi jen naivní holka, co jen mluví a ve skutečnosti neví, co dělá. Musíš nejprve udělat něco, čím je přesvědčíš, že máš skutečně kuráž odhodlání v krvi. Musí následovat někoho, ne nikoho. Nic si proti Santie nedokázala.“ Je ticho a já přemýšlím, co natolik útočného, lstivého a naprosto nepřístupného bych mohla udělat, aby všichni viděli moje odhodlání a Aleksanteri aby skutečně dostala vztek a pak i strach. Nic mě však nenapadá. Kirsi říká, že se půjde projít za klukama. Když je na odchodu, vybaví se mi ta chvíle, kdy jsem je viděla já sama. Mysleli si přece, že jsem Kirsi. Kirsi tam má nejspíš nějakého chlapce, nebo tam někoho miluje. Když je pryč, mám už v hlavě celý můj ďábelský plán. Protože Aleksanteri tam také chodí za chlapcem… Když se ráno Kirsi vrací, poznám ráno podle zcela tmavé oblohy za oknem, usmívám se jako šílenec.

„Co se děje?“

„Už to mám. Vím co udělám, abych dokázala holkám, že mám kuráž.“ Kirsi zvedne obočí.

„Tak co to je?“ ptá se, ale v jejím hlase není příliš důvěry v můj plán.

„Harry. Její kluk. Jak moc by se jí asi líbilo, kdyby se našel někdo, kdo by jí ho přebral?“ Nyní má kamarádka ztrácí hlas. Lapá po dechu a to se dá brát jako jediná odpověď. Santie se to rozhodně líbit nebude.

*

Snažím si ode všeho oddechnout a věci si řádně promyslet. Poslední dobou přemýšlím o všem. Prostě na to nedokážu přestat myslet. Viena? Ta Viena, která se mnou vyrůstala má být nejlepší kamarádka Aleksanteri? Tomu se mi nechce věřit, ale tvrdí to všichni. Nejspíš to musí být pravda. Je mi z toho špatně. Boje odhodlání zničit Santie najednou povadlo a já chci usnout a neprobudit se. Jak jsem se mohla ve Vieně tak plést? Nebo se snad změnila? Byla její kamarádkou, už když jsem ji potkala u nás doma na ulici? Byla to přece pořád ta samá holka, jakou jsem znala. Navíc mám pořád v hlavě Taylora a Riku a všechno možné. A také je ta tu věc s Harrym, kterou také musím nějak naplánovat. Jak, když se mi před očima stále promítá Niallova tvář? Je toho na mě moc a chce se mi brečet, přestože jsem si řekla, že budu silná. Navíc- potřebuji kuličky, nutně chci mluvit s bratrem. Dnes večer pomáhám v kuchyni. Veera je tam se mnou a pomáhá mi dělat jídlo podle receptu mé mámy. Společně se smějeme tomu, že to asi bude chutnat mnohem hůř než u nás ve školní jídelně, což je co říct. Přijde mi neuvěřitelné, že jsme se nikdy neviděly. Dobře, možná jsem ji někdy potkala na chodbě, ale ve škole je hodně lidí, není možné si zapamatovat každou tvář. Trávím teď v kuchyni hodně času, už jsem tam alespoň druhý týden. Párkrát tam se mnou byla Veera, Kirsi jsem tam viděla jen jednou. Kuličky už nepotřebuji, mám jich až přebytek, ale baví mě to víc, jak kdy jindy. Nikdo tam snad není častěji než já. A není tam Aleksanteri, což mě uklidňuje, když na ni nemusím myslet.

„Hele, holka, dej si pauzu! Existuje pro tebe vůbec něco jiného než kuchyň?“ ušklíbne se jednou blonďatá holka, která se jmenuje Sirja. Uvědomím si, že má pravdu. Nejdřív jsem chtěla pracovat, abych mohla mluvit s Taylorem. Teď bych mu mohla volat nejméně desetkrát a já na něj zapomenu.

„Víš co, máš pravdu! Dávám si pauzu!“ zasměji se a odložím zástěru. Pak vyběhnu z kuchyně plná nové energie a někde uvnitř si připadám přece jen trochu šťastná, i když nevím jaký mám k tomu přesně důvod. Sirja mě i s ostatními dívkami překvapeně pozoruje, pak vezme mou zástěru a se smíchem ji pověsí k ostatním.

Zamířím směrem k telefonu, předtím si ale u sebe vyzvednu několik kuliček. Hodím je do automatu a vytočím číslo. Čekám dlouho a chvíli myslím, že to bratr nezvedne a já promarnila pět kuliček. Nakonec se ale z druhé strany ozve hlas.

„Haló?“ Píchne mě u srdce, když slyším, jak pochmurný a plný bolesti ten hlas je.

„Tayi? Tayi, jsi to ty? Tady Airi.“ Musím se smát. Nechci, ale přesto se mi na obličeji jeví úsměv.

„Airi? Airi! Odkud voláš? Já… já… Jsi v pořádku? Měl jsem o tebe hrozný strach. A máma také. Poslední dobou pořád jenom brečí. Chybíš jí, Ai. Všem chybíš. Mě chybíš.“

„Vy mi taky chybíte. Strašně moc. Ale jsem v pořádku. Řekni mámě, ať se nestrachuje, prosím. Jsem v pořádku.“

„Myslíš, že tě někdy budu ještě moct vidět?“ ptá se Taylor s nadějí v hlase.

„Samozřejmě, že ano. Můžeš mě někdy přijet navštívit, jestli budeš chtít. Nebo… ůžu na pár nočních hodin přijet já. Viena to minule také udělala.“

„Viena?“

„Jo, nebudeš tomu věřit. Ale Viena je alergička,“ šeptám. „Teď ti ale potřebuji něco říct. Je o důležité a trochu mě to děsí. Nevím, komu jinému než tobě bych mohla věřit. A navíc- měl bys o vědět. Bude to znít šíleně a strašlivě, ale…“

„Tak už to řekni!“

„Fajn. Jde o Riku. Já… já myslím, že měl Paul pravdu. Myslím, že je Riku skutečně ve mně.“ Odmlčím se, jestli Taylor nechce něco říct. Když ale slyším jen jeho zrychlený dech, pokračuji. „Je tu jedna holka. Ona… umí nahlédnout do nitra člověka. A v mém nitru viděla ji. Oslovila mě Riku. A to není všechno. Já ji jednou ve mně slyšela. Tayi? Tayi, jsi tam? Prosím, řekni něco?“ Nic neříká. „Tak alespoň… Pozdravuj mamku. A Konstu. A jestli ho potkáš…“ zavrhnu tu myšlenku, Taylor ani neví, kdo Niall je. A působilo by to zajisté hodně divně. „Pozdravuj je. Řekni jim, že je mám ráda. Mám tě ráda, bráško.“ Je slyšet jen jeho dech. A pak dlouhé pípnutí, které oznamuje konec hovoru.

Nevím, co si o tom myslet.