Kniha Porodní sestra z Osvětimi si získala na českém knižním trhu obrovskou pozornost, očekávání čtenářů teda byla jistě vysoká.

Autorka vykresluje pravdivý příběh Stanisławy Leszczyńské, polské vězenkyně, která působila ve funkci porodní sestry v koncentračním táboře Osvětim-Březinka. Příběh nám knížka předkládá očima jedné z desítek těhotných vězenkyň, které Stanisława v Osvětimi úspěšně odrodila. Mně se vypravěčka zapsala do paměti jediným jménem –⁠ sochařka.

Kapitoly v ich-formě se střídají s útržky že života porodní sestra před i po táboře, ale také pohledem Josefa Mengeleho, s důrazem na jeho vztah právě k Stanisławě. Kromě střídání úhlu pohledu Knedler také ráda skáče v čase. Děj není chronologický, postupně ho jako skládačku tvoří střípky ze života postav před táborem, v něm, i po něm.

Uznávám, že z počátku bylo trochu těžké se v této složité formě zorientovat –⁠ jakmile jsem si však na ni nevykla, četla se knížka skutečně lehko –⁠ alespoň co se stylu týče.

Události se naopak četly velmi těžce. Porodní sestra z Osvětimi dodává všemu zlu a zvrácenosti úplně nový rozměr –⁠ velmi často se zde totiž jedná o děti, o zabíjení novorozenců. Leckteré scény byly vylíčeny až naturalisticky a neumím si představit, že by takové čtení kohokoliv nechalo chladným. Tento naturalismus je velmi výrazný v kontrastu jemným, lehkým, až poetickým stylem vypravování jiných odstavců. Tato kombinace na mě ale dost silně zapůsobila.

Nejsilnějším motivem knížky, díky kterému se mi Porodní sestra zapsala do srdce, je mateřství, které se samozřejmě prolíná celou knihou. Pro mě osobně jde o téma velmi citlivé, velmi osobní, a ze stránek této knížky by se dalo ždímat. Setkáváme se s matkami –⁠ se spoustou matek, s různými postoji k mateřství, k dítěti, k volbám… A hlavně s tou hlavní –⁠ Stanisławou. Protože Stasia všem těm ženám nebyla porodní sestrou –⁠ byla jim Mámou. Je to právě tohle, co ve mně při čtení nejvíc rezonovalo.

Naopak nejslabší byla třetí čtvrtina. Autorka už čtenáře seznámila s postavami, prostředím, ukázala mu všechny ty hrůzy, které se děly, a najednou –⁠ nic. Část, kdy bych čekala vrchol, přišel pokled, celý děj zpomalil a začal se táhnout spolu s končící válkou. Ke konci pomalé tempo zůstalo, ale probouzelo emoce, a tam bylo na svém místě.

Po ne úplně nadšených recenzích jsem přistupovala ke knize skepticky a se strachem, že jsem ji možná neměla kupovat. O to víc jsem však byla příjemně překvapena. I přes chaotický začátek a chvílemi příliš pomalé tempo se mi kniha četla skvěle. Styl Magdy Knedler mi nakonec fakt sedl a jeho nesnesitelná lehkost mě fascinovala. Porodní sestra z Osvětimi ve mně zanechala hodně podnětů k přemýšlení a zabodla mi do srdce ledový střep, který odtamtud už asi nikdy nedostanu.

Snažím se uvěřit.