Jéé, další báseň, po dlouhé době – nechala jsem si udělat na hlavě tak wow věc, že jsem z toho dostala inspiraci k poezii! 😀 Tentokrát je trošičku delší, doufám, že se bude líbit, komentář potěší. 🙂 Mějte se krásně. <3

ze spánku křičíš mé cizí tváře
nešťastným údělem oslazené
slzami které jsi nechal téct z nebe
a déšť padal z očí na tvůj hlas
co rozezněl se v chrámu uvnitř mých ran
s nahořklou chutí mé ztracené krve
kdy pro tvoje sny drolila jsem kámen
základní kámen všech katedrál

vězněni v sobě a nepoznáni sami sebou
to jsme my dva – dva naivní hlupáci
ukryti v kouři svých vlastních plic
ničeni tornádem v polonahých očích
promlouvajíc do duše s příchutí soli
paralelní odkaz na nenávratné slzy
který chápeme jen ty a já

popraskané cesty od spánků k pupíku
nesnaž se projít vždy uvízneš v půli
zbytečná slova co nemají svůj význam
a náš horký dech co při doteku zmrzne
opuštěná vrána dávno sedá k jiným ptákům
v ten okamžik svět ztrácí smysl

siluety našich jmen tančí poslední valčík
sledujeme je z balkonů mých protkaných dlaní
utopeni ve vlastní poušti s napnutými rty
jen my dva a šelma mezi námi
slyšíme jak se bortí noci a dny
zhasínat slunce a vzplanout měsíc
a mlžné odrazy nevyřčených vět

marně čekáš odpověď na všechno vroucí
jsem němá a přesto
mě neslyšíš