Podvečerní.
ševelí víra a chýlí se k výdechu
v mělkém prstokladu citů
vylhaných jen v komsi cizím
deštivých dnů se nedočkám
když sama se chystám ke spaní
k čemu bezvýznamná slova
víra chýlí se k výdechu
s nímž už nevyřkne nikdy nic
jen srdce nutí umírat
no a já?
co bez něj zmůžu
ze zvyku už skláním hlavu
neb vlasy jsou mi oponou
když slzy nezaženu
vysaji si duši kusem slámy
či to co mě dělá člověkem
oči dvě mělká moře citů
nemyslím nedoufám netoužím žít
mé srdce – skladiště hřebíků
no tak co?
postavím chrám a
v něm nechám se ukojit alkoholem
alespoň pro jednu bezbolestnou chvilku
a s kocovinou se skryji pod kouřem cigaret
aspoň než
shoří srdce bolu chrám
aspoň než
přestanu milovat
Ty tvoříš básně na profesionální úrovni! Kolikrát používáš tak složitá slovní spojení a přirovnání, že musí báseň číst dvakrát, abych ji plně pochopila. Palec nahoru 😀
Opravdu krásná, i když smutná. Líbí se mi ta slovní spojení a básnické obraty, jsou nápadité a krásné, někdy složité… 🙂
Nejvíc se mi zamlouval ten konec. 😀
Ach, ty víš, jak miluji tvou poezii… :‘) nu, co dodat…
Ahoj Niko,
tvůj blog se mi strašně líbí, zvlášť tvoje vytvořené básně. Je zkrátka úžasné, jak si umíš pohrát se slovy a vdechnout jim nový význam, krásu… Jsou takové tajemné, zvláštní a přesto tak jednoduché- krása. 🙂