Tak jsem se tedy rozhodla přidat prolog k příběhu Slzy prokletého. Je trochu podivný a ne že by se mi dvakrát líbil, ale je tady. Mám ještě dalších pár kapitol. Takže jestli se bude líbit, můžu přidat brzy další kapitoly. To je vše. Mějte se hezky, NikaR.
Stalo se to v roce 1732. V ten den se narodil chlapec. Každý čekal, že bude stejný, jako ostatní děti, ale nebyl. Tenkrát si to lidé nedovedli vysvětlit. Chlapec nemohl na sluneční světlo. Vyhýbal se mu. Začal křičet a ječet, jakmile s ním měl přijít do styku. Jeho kůže pomalu začala praskat. Matka byla nešťastná,
A lidé mluvili. Hledali to vysvětlení.
Podle nich do dítěte vstoupil démon, kterého sluneční světlo zabíjí. Chtěli se dítěte zbavit, přáli si, aby shořelo pod dotekem slunečních paprsků. Matka ale svého syna příliš milovala. Odcestovala se synem v náručí daleko od rodné země, někam, kde slunce není tak silné jako tam. Její cesta skončila ve finském městě, kde potkala muže, do kterého se okamžitě zamilovala. Nevěděla však, že věřit mu, byla osudová chyba.
Chlapec vyrůstal v ústraní, matka o něm nikomu neřekla. Ani svému milovanému. Jednou se jí na to ale zeptal. A v tu chvíli se to stalo. Když se muž doslechl tajemství jejího syna, choval se zcela normálně. Hlavou se mu však honily tak děsivé a hrůzné myšlenky, že kdyby je ubohá matka mohla vidět, utonula by hrůzou.
Pak v noci muž přišel za chlapcem. Vzbudil ho a do ucha mu zašeptal, ať jde s ním. A chlapec, přestože nevěděl kam, šel. Mířili do polí, na kterém se povalovalo několik velkých kamenů. Tam se zastavili. Chlapec měl otázky, co že tu dělají, ale muž sen smál a smál. Byl silnější než mladík, řetězy ho ke kamenu přivázal.
„Brzy vyjde slunce. Ať se navěky škvaříš v pekle, zrůdo.“ S těmito slovy utekl. Bolest, kterou chlapec pociťoval, si nedokáže představit nikdo z nás. Jeho tělo začalo pomaloučku praskat. A bylo to nesnesitelné. Trvalo to dlouho, jeho tělo se rozpadávalo pomalu. Teprve po více jak třech hodinách se tělo rozpadlo úplně na prach.
Jeho matka pak nad popelem dítěte zpívala a podle legendy se praví, že předpověděla. Její syn jednou najde nové tělo a navždy se zbaví prokletí. Dostane život, jaký si zaslouží. A říká se, že chlapec je tu stále mezi námi. Říká se, a někdo to prý i viděl, že jeho duch odplácí dluh všem lidem, aby poznali, jak se cítí. Člověk, nad kterým uroní slzu, bude trpět stejným způsobem jako on. Sluneční světlo pro něj bude zakázané. Tak budou poznamenáni a od té chvíle už nebudou lidmi. Budou tvorové, které stvořily slzy. Slzy prokletého.