S Tomášem jsme se zase pohádali. Už mě to vážně nebaví. Nemyslím, že je to jeho vina. Prošla jsem tolika vztahy a dokonce jsem byla dvakrát vdaná, ale s nikým mi to nikdy neklapalo. Nejspíš bude chyba ve mě. Ale co to povídám, něco takového bych si nikdy nepřiznala. Dělám já snad něco špatně? Zkrátka všichni muži jsou v jedné věci stejní – jsou na nic a bez nich je lépe.
Přemýšlela jsem o tom, že bych se na ně už prostě vykašlala. Proč taky ne? Na druhou stranu se mi nechce strávit zbytek svého nudného života sama. Možná bych chlapy vážně mohla hodit za hlavu jako dávnou minulost a zkusit něco nového. Třeba nějakou holku. No co, změna je život. Jestli se ptáte, ne, nejsem lesba. Ani bisexuálka, ale zkusit se musí všechno. Když mi to z klukama nejde, tohle by třeba něco vydrželo… Vlastně by to bylo jako s kamarádkou, ale ten vztah by měl pár bonusů.
Já nevím co si se životem počnu dál. Hloupý není ten, kdo udělá chybu. Hloupý je ten, kdo ji několikrát zopakuje. A já už ty chyby dál opakovat nehodlám.
Stáhnu si vlasy gumičkou, kterou mám na ruce a vyrazím pryč z centra města. Seběhnu lesní cestou kolem řeky a mířím na to nejkrásnější místo ve městě. Přeběhnu lávku a pár minut běhám mezi stromama. Nakonec se posadím k jezeru na kámen, zakloním hlavu a zavřu oči. Tady bych mohla být věčně. Možná tu zůstanu. Budu žít jako tulačka, živit se tím co najdu v lese, pít vodu z jezera a bylo by mi blaze. Naprosto osamocená uprostřed přírody. Navěky. Dokud nezačne letní sezóna, to se tu otevře kemp a během chvilky to tu bude samý táborník. Věčnost se sužuje na tři týdny.
„Maru,“ ozve se a já jsem nucena otevřít pči. Fajn, moje věčnost o samotě se zkrátila ze tří měsíců na tři vteřiny. Tomáš stojí opodál.
„Vrať se se mnou domů, prosím,“ řekne a já se nadechnu.
„Řekni mi jediný rozumný důvod, proč bych měla.“ Chci se s ním vrátit, vážně. Dřív jsme měli nádherný vztah a já ho milovala. Možná, že Tomáše ještě stále miluji. Všechny naše problémy jsou ale v tom, že nevím, jestli on miluje mě. Nikdy mi to neřekl. Čím dál častěji mi přijde, že mu na mě prostě nezáleží. Náš vztah nemá kouzlo. Když jsem Tomáše potkala, byl pro mě jako princ z pohádky. Ale v jakých pohádkách se dozvíme, jestli byl tak dokonalý i potom, co svou princeznu dostal do postele?
„Proč? No tak, Marie. O tom nehodlám diskutovat. Jsi moje snoubenka a máš být doma, zlášť v téhle době, mám si snad večeři dělat sám? Pojď domů.“ Naděje klesla. To jako vážně? Mám jít domů, abych tomu idiotovi udělala večeři?
„Tomáši, tobě to nedochází? Už mě to nebaví. Tenhle vztah. Já… už si tě nechci vzít. Nedokážu s tebou strávit už ani jeden den. Nehodlám s tebou být zbytek svého života.“
„Nemel hlouposti…“ Chytne mě za loket a táhne mě s sebou.
„Nesahej na mě!“ vykřiknu a snažím se mu vytrhnout.
„Mařeno, prosím tě!“ Prudce se mu vytrhnu a na písku mi to uklouzně. Padám dozadu, přímo na velký kámen, na kterém jsem před chvílí seděla. Cítím prudkou bolest v hlavě. A pak všechno zhasne a kolem mě je už jen tma.

Otevřu oči. Ležím v měkké posteli na místě, které nepoznávám.
„To je dost, že jste vzhůru, má paní,“ zaslechnu dívčí hlas. U mé postele stojí vážně divně oblečená holka, co mi říká paní, pomáhá mi se zvednout a vede mě k velkému zrcadlu. To jsem jako… na zámku?
„Co jsi zač?“ vyhrknu na tu divnou holku.
„Ale no tak, vaše veličenstvo. Jsem Heidi, vaše nejvěrnější služebná,“ skloní hlavu a elegantně se ukloní. Tohle je nějaký vtip ne? Neovládnu se a začnu se smát.
„Princezno. Dnes vážně není vhodný den k smíchu.“ Začne mi utahovat černý korzet. Zalapám po dechu a sích mě okamžitě přejde.
„Neutahuj to tolik. Chceš mě snad udusit? Radši mi vysvětli co má tahleta maškaráda znamenat.“
„Dnes je dvanáctého, má paní. Probíhá slosování.“ Říká to tónem, jako bych byla úplně blbá, že to nevím. Bože, vždyť já ani nevím jak jsem se tu vzala.
„Jaké slosování?“
„Tohle přestává být vtipné.“ Ještě mi sváže vlasy, které mi náhle připadají neobvykle dlouhé sváže do divného účesu který mi vůbec nesedne ke tvaru obličeje, upraví něco na černých šatech a nasadí mi přes obličej černý závoj a pak mě vede ke dveřím pokoje většího, než byly všechny moje byty najednou. Tedy, když nepočítám ten, kde jsem bydlela s Davidem. Ten chlápek byl milionář, měla jsem s ním zůstat už jen kvůli prachům. Ne já od něj odejdu jen kvůli tomu že každou noc si vodil domů nějakou holku…
Po schodech dolů a dlouhou chodbou mě vede někam do sklepení či co to je. V ponuré místnosti sedí asi deset dalších žen i dívek v černém. Uprostřed té místnosti je chlápek s kloboukem plném pergamenů.
„To je dost, že jste tady, princezno Marie. Čeká se jen na vás. Posaďte se prosím.“ Sednu si vedle nějaké nány s vážně špičatým nosem.
„Šoupni se trochu,“ strčím do ní jemně a ona na mě vyvalí oči. Chce něco říct, ale posune se a já se posadím. Divný chlápek mluví dál.
„Je dvanáctého a to znamená pro souříší další smuteční událost. Velký zlý drak Riefel si znovu žádá některou krásnou princeznu. A já se musím ujmout toho, abych vylosoval, která půjde k drakovi tentokrát. Přesto nemějte strach, sir Tomáš je připraven se za drakem vydat a tu nebohou z vás vysvobodit.“ Sir Tomáš? To si ze mě asi dělají srandu, ne?
Divný chlápek sáhne do nevkusného klobouku a vytáhne kousek pergamenu. Otevře jej a zatají dech.
„Princezna Marie,“ přečte vyděšeně a se smutkem se na mě podívá. Super. A už mě vyvádějí a už všichni vyjadřují svou lítost a svůj smutek, jako by mě to zajímalo, já se chci hlavně odsud dostat, jelikož nemám absolutní tušení co tohle všechno jako je. A už sedím v černém kočáru taženém koňmi a už se to rozjíždí.
Zanedlouho kočár zastaví. Konečně. Z kamenné cesty mě už začínal bolet zadek a málem jsem se tam unudila. Vystoupím. Kočí mě chytne za ruku, ale já se vysmeknu.
„Ani se mě nedotýkej, zvládnu to sama.“ S těmito slovy nakráčím do jeskyně, která je přímo přede mnou.
U draka už jsem několik dní a vážně nechápu, co je na tom smutného. Bože, vždyť to je naprostý luxus. Riefel mi dává všechno co chci. Nejlepší jídlo, dobrý pití – i kvalitní tvrdý alkohol – má tu teplo, kinosál… Vždyť ten týpek tu má i bazén. Na co si stěžovat? Když se mi chce, můžu na něj nasednout, proletíme se a to je pak vážně paráda. Prostě sen.
Jednoho dne se ale někdo rozhodl můj sen zničit. Na bílém koni si do jeskyně vjel sir Tomáš (jasně, že to nebyla shoda jmen, jak jsem doufala, fakt to byl můj Tomáš) a vzal mě do náruče.
„Nebojte se, má lady. Už jsem tu, váš rytíř na bílém koni, abych vás zachránil.“ Než stačím něco namítnout, všechno se rozplyne…

Otvírám oči a hlava mě neskutečně bolí. Kolem mě je bílo a nademnou se sklání Tomáš. Na tváři má ustaraný výraz.
„Mařenko, tohle už mi nikdy nedělej.“
„Proč? Štve tě, že sis musel sám vařit?“ Nemůžu si tu poznámku odpustit. Tomáš mě probodne pohledem.
„Miluju tě, Marie,“ zašeptá a pevně mi stiskne ruku.
On to řekl. Čekala jsem na ta slova tolik měsíců a teď jsem se konečně dočkala. Měla bych být šťastná.
„Co mi je po nějaké večeři. Víš vůbec, jaký jsem měl o tebe strach? Byla jsi v kómatu několik dní. Jsem rád, že jsi v pořádku.“ Hladí mě po ruce. „Už tě nikdy nikam nepustím. Budu tvůj princ a budu si tě chránit jako princeznu. To ti slibuji.“
Jojo, tak to si povíme za týden, až pro tebe budu zase jen pitomá ženská a budu ti dobrá jen na jídlo, úklid a sex. Nebo jsem moc kritická? Třeba si mě opravdu váží, třeba to odteď bude jiné. Třeba mě vážně miluje. Ale co je mi vlastně po tom? Kolikrát už jsem si tohle namlouvala? A kolikrát to skutečně vyšlo? Nikdy.
Potichu se zachichotám.
„Víš,“ podívám se na něj a všechno mi přijde velmi vtipné. „Já můžu být třeba princezna. A ty mi klidně můžeš dělat prince. Vtip je v tom, že ta tvoje princezna… je spíš na draky.“ Usměju se a pak oči zase zavřu.