Dnes rána jsou se probudila se super náladou! 🙂 Hurá, hurá, dneska je knižní sraz v Praze – už se tááák těším. Nedočkavě jsem strávila dopoledne a ve čtvrt na jednu jsem už seděla v autobuse směr Praha. No řeknu vám, sedět v poledne v autobuse v takovém vedru… fuj, fuj, fuj! Myslela jsem, že asi umřu.

Každopádně nakonec jsem konečně dorazila do Prahy, vydala se na Václavák, do Paláce knih, abych si vyzvedla Esej o tragédii, kterou jsem vyhrála v luxorské soutěži (Jupi jupi joou.) nebyla bych to já, kdybych se po výhře nevyptávala na blbém oddělení a dvakrát mě nemuseli posílat jinam. Konečně se ke mně dostala a jedno vám povím – naživo vypadá ještě krásněji. Nemůžu se dočkat, až začnu číst.

Předčasně jsem dorazila k New Yorkeru, kde jsme se většina sešli a vydali se ke Krásným ztrátám. <3 Awww, místo mého srdíčka. <3 Co vám budu povídat – knižní srazy jsou vždycky super. Zchladila jsem se točenou kofolou, tak různě jsme si povídali (ehm, no jo, já vím, já jsem „ohromně hovorná“ :D) a hráli hry, které si pro nás připravily Syki a Rachel-Roo. Oj, dokonce jsem i vyhrála! 😀 Vyhrála jsem knížku Zakázané radosti. Jsem zvědavá… o.O 😀

No největší zábava nastala teprve, když jsem Krásné ztráty opustila a zamířila na autobus. Řeknu vám to asi takhle – všechny metra mi ujely přímo před nosem, v KFC mě totááálně zdrželi, další metro mi projelo pod nosem a k autobusu jsem dorazila… no jo! Právě ve chvíli, kdy odjel.

Tak jsem čekala na jiný autobus. Ehm, jo, jo, jo, jen jáá zas něco musím popléct a dostat se – no, rozhodně ne domů. Ať je to cokoli za místo – ale už žádný autobus mě domů ani nikam poblíž nedostane! Chvíli jsem myslela, že tu snad přenocuji na zastávce – áááá, kam jsem to dospěla? No a pak jsem dostala úžasný nápad – co kdybych prostě zavolala taťkovi?

Tak jsem zavolala taťkovi. No a znáte to. Celý rok máte auto doma. Ale jednou za rok s ním mamka jede na víkend daleko. A hádejte, kdy se to stalo. Ano, správně, právě dneska. A všichni známí s autem samozřejmě jeli s ní! Začala jsem zoufat – až se ozvala naděje. Přece jen se někdo našel. „Za deset minut buď u Penny!“ No… tak jo. Za deset minut budu u Penny…

Nebyla. Až za dvacet minut… jsem byla někde úplně v háji a nikdo mě nedokázal správně navést, kde je tady sakra Penny! Nakonec mě tam navedla mamka přes telefon, která byla vlastně úplně jinde. Tak jsem dorazila k Penny a můj odvoz tam očekávaně ještě nebyl. Umírala jsem hlady a žízní. Měla jsem peníze a vedle sebe Penny – hurá! Ou oukej, žádné hurá, mají pět minut po zavíračce.

„Tohle už fakt nemůže být horší, do p*dele!“ zaklela jsem a sedla si na zem. A znovu bych to nebyla já nesednout si do něčeho hnusně špinavého. „Tak jo! Teď už fakt nemůže!“ A schválně – třikrát hádejte, co se stalo.

Bingo! Začalo pršet. Achjo. Za co?

Nebojte – má to happy end. 😀 Konečně můj odvoz dorazil a zavezl mě domů. NIKDY jsem nebyla radši, že to naše městečko vidím. NIKDY! 😀

Tak jo, dnešní den mě fakt zabíjí – nejsem to nakonec já ta s nejvyšším právem sepsat svou esej o tragédii?
No a… jak jste si užili den vy? 😀